Bolest (Ošetřovatelství)
Pod pojmem bolest chápeme nepříjemnou vjemovou a emocionální zkušenost spojenou se skutečným nebo možným poškozením organismu.
Bolestivý podnět je způsoben faktorem o takové intenzitě, při které může docházet k porušení celistvosti organismu. Chování, které vede pozorovatele k závěru, že je prožívána bolest, nazýváme bolestivým chováním.
Rozdělení bolesti[upravit | editovat zdroj]
Bolest se dělí podle místa vzniku, trvání, intenzity a nepříjemnosti. Dle charakteru ji dělíme na akutní (náhlý začátek a předvídatelný konec, vznik z pocitu plného zdraví; doprovázena rozšířením zornic, tachykardií, pocením a změnami krevního tlaku) a chronickou (bolest trvající déle než tři měsíce, může být maligní, nebo benigní). Maligní chronická bolest doprovází onkologická onemocnění, má typické projevy a výrazně zhoršuje kvalitu života postiženého. Benigní chronická onemocnění rovněž kvalitu života pacienta zhoršují, nicméně nejsou způsobena nádory. Existuje ještě psychogenní chronická bolest, která se projevuje úzkostí, depresí a koření v psychice člověka.
Dle původu se bolest dělí na organickou a neorganickou (psychogenní). Je potřeba si uvědomit, že ačkoliv psychogenní bolest není způsobena reálným podnětem, je pro pacienta stejně reálná jako organická bolest. Organická bolest se podle podstaty dělí na nocicepční, neuropatickou a kombinovanou bolest.
Podle místa vzniku se bolest dělí na somatickou a viscerální. Somatická bolest pochází z oblastí zásobovaných míšními, nebo hlavovými nervy. Může být povrchová, ostrá a ohraničená, ale i tupá a nejasně ohraničená. Zdrojem takové bolesti jsou končetiny, hlava, nebo stěny tělesných dutin. Viscerální bolest pochází z vnitřních orgánů. Je útrobní, tupá, nepřesně lokalizovaná a přesně určit zasažený orgán nebývá snadné.
Verbální projevy bolesti[upravit | editovat zdroj]
Pacienti nemoc mohou hodnotit jako povrchovou, hlubokou, útrobní, akutní či chronickou. V bolest může přejít také intenzivní svědění. Nedefinovanou a obtížnou bolest označujeme jako nocicepci. V případě, že místo poškození neodpovídá místu bolesti, hovoříme o projikované bolesti. Za fantomovou bolest označujeme bolest v amputované části těla a za alarmující bolest považujeme bolest bez jasné a pojmenovatelné příčiny. Alarmující bolest se nesmí tlumit před diagnostikováním její příčiny. Nečekanou bolest označujeme za průlomovou a často se vyskytuje u pacientů již léčených s nějakou formou bolesti. Koliková bolest pochází z napínání střev, ischemická z nedokrvené tkáně, kauzalgie je důsledkem poranění periferního nervu a neuralgie může být důsledkem zánětu nervu či nervového onemocnění.
Nonverbální projevy bolesti[upravit | editovat zdroj]
Do nonverbálních projevů řadíme zejména různé paralingvistické projevy – vzdechy, sykání, pláč nebo naříkání. Dále sem patří mimické projevy, pohyby končetin (ucuknutí), posturologické projevy (schoulení se, ustrnutí v jedné pozici) a aktivita autonomního svalstva. I mnutí postiženého místa ve snaze ulevit bolesti můžeme řadit k jejím nonverbálním projevům.
Hodnocení bolesti[upravit | editovat zdroj]
Při hodnocení bolesti se ptáme:
- Kde to bolí?
- Jak moc to bolí?
- Kdy to bolí?
- Jak to bolí?
- Čím se dá bolest ovlivnit, co jí zhoršuje nebo snižuje?
Pro hodnocení bolesti se používají různé stupnice a škály. U dětí můžeme použít kategoriální analogové stupnice ve formě posuvného pravítka či podobné pomůcky. U starších pacientů lze použít Melzackovu škálu slovního hodnocení bolesti. Tato škála má rozmezí hodnot 0 až 5 podle stoupající intenzity bolesti:
- 0 - žádná bolest
- 1 - mírná bolest
- 2 - nepříjemná bolest
- 3 - silná bolest
- 4 - krutá bolest
- 5 - nesnesitelná bolest
Alternativou je metoda VAS, jejíž stupnice je znázorněna na obrázku. Hodnocení bolesti pacientem těmito způsoby mu dává pocit, že se sám aktivně podílí na její léčbě.
Stejně jako bolest lze hodnotit i úlevu od ní. Pro hodnocení úlevy od bolesti se využívá stupnice 0 až 4:
- 0 - žádná úleva
- 1 - malá úleva
- 2 - mírná úleva
- 3 - značná úleva
- 4 - úplná úleva
Bolest každého zákroku je snesitelnější, jestliže je pacient informován o příčině zákroku, o jeho průběhu a fázi zotavování se po zákroku. Přístup zdravotníků může úlevu od bolesti velmi usnadnit. V rámci psychické přípravy pacienta na bolest (například před zákrokem) ujišťujeme pacienta, že její léčení bude součástí pooperační léčby. Informace o bolesti pečlivě zaznamenáváme do dekurzu.
Léčba bolesti[upravit | editovat zdroj]
Komplexní péče o pacienta s bolestmi spočívá v aktivnímu naslouchání pacientovi, braní jeho stesků seriózně a nechání jej popsat potíže vlastními slovy. Není vhodné přidávat vlastní zkušenosti, pokud nejsme tázáni, nebo zpochybňovat pacientova tvrzení o bolesti. Pro boj s bolestí je občas potřeba využít všech možných vědomostí, nakonec však může pomoci i obyčejný obklad.
Od bolesti může pacientovi také ulevit upoutání pozornosti na jiné podněty, pobízení k aktivní spolupráci, relaxační techniky a uklidňování, než začnou působit analgetika. Analgetika by se neměla podávat rutinně, ale podle aktuálního prožívání bolesti pacientem. Pokud je pacient vyrovnaný a zcela kompetentní, je vhodné respektovat jím řízenou analgezii. Významné je i udržování klidného vztahu ošetřující personál – pacient.
Při léčbě nádorových bolestí je potřeba udržovat dostatečnou hladinu léků, dávkovat analgetika podle hodin a ne podle potřeby a to v dostatečně vysoké frekvenci. Účinnost analgetik by měla být dlouhá alespoň čtyři hodiny a dávka musí být tak vysoká, aby tlumila bolest na potřebnou dobu. Nesmí naopak vyvolávat nežádoucí účinky z předávkování.
Běžné vedlejší účinky analgetik zahrnují sucho v ústech (lze řešit podíváním cucavých bonbónů nebo žvýkaček), lehkou nevolnost (lze řešit podáváním malých dávek oblíbených potravin nebo studených nápojů po malých doušcích), těžkou nevolnost (lze řešit studenými nápoji nebo mraženými výrobky, je také vhodné eliminovat čichové vjemy), „těžkou hlavu“, závratě a nestabilitu. Při podávání analgetik je důležité zabránit vzniku závislosti na nich.
Terapie bolesti spočívá v jejím řešení farmakologicky, nefarmakologicky, rehabilitací, magnetoterapií, ultrazvukem nebo laserem. Alternativními metodou je psychoterapie využívající placebo efektu, sugesce, hypnózy či jiných forem relaxace. Krajním řešením jsou neurochirurgické a invazivní postupy.
Každá bolest bez ohledu na její původ může být provázena poruchami spánku, výživy, přílišným emocionálním vypětím a podobnými příznaky. Postoj personálu musí být k pacientovi za všech okolností individuální. Nedílnou součástí péče o pacienta v bolestech je spolupráce s rodinou a povinnost brát v úvahu i pacientovy předchozí projevy při bolesti.
Během léčby bolesti se do dokumentace zaznamenává pacientovo vlastní hodnocení bolesti, osobní zkušenosti pacienta, cesty zmírňování bolesti, doba a okolnosti bolesti, její lokalizace (se zakreslením do diagramu v dokumentaci), po dohodě s pacientem i označení její intenzity (žádná, mírná, silná, nesnesitelná, vyčerpávající). Zároveň se zaznamenává i medikace, kterou je bolest léčena a její efektivita.
Odkazy[upravit | editovat zdroj]
Související články[upravit | editovat zdroj]
Převzato z[upravit | editovat zdroj]
- Jan Štěch: Vypracované otázky z ošetřovatelství (CC BY)
