Slezina

Slezina (splen, lien) náleží funkčně k cévnímu systému.

Soubor:Image1188.gif

Viscerální strana sleziny

orgán, kde se vychytávají a destruují opotřebované erytrocyty; kde se v mízních uzlíčcích tvoří lymfocyty
největší lymfatický orgán,
hlavní místo obrany proti škodlivinám a infekci vnikajícím do cirkulace,
produkce protilátek a imunokompetentních buněk,
fagocytární schopnost buněk sleziny,
rezervní nádrž krve: ze sleziny vypuzena při zvýšené potřebě kyslíku (při déletrvající svalové činnosti apod.); u člověka tato funkce méně výrazná než u jiných savců,
uložena v levé brániční klenbě, vlevo od žaludku,
oválný tvar,
uložena šikmo zezadu shora dopředu dolů,
zakřivena podle brániční klenby,
extremitas posterior: zadní horní konec,
extremitas anterior: přední dolní konec,
margo superior: přední horní hrana; ostrý okraj s různě hlubokými zářezy (crenae lienis); individuálně různě výrazné; dřívější název margo crenatus,
margo inferior: dolní tupější hrana,
facies diaphragmatica: zevní konvexní plocha přivrácená k bránici,
facies visceralis: protější, hranami oddělená, do břicha přivrácená konkávní plocha,
hilum lienis: podélné místo vstupu a výstupu cév; na podélné hraně středem viscerální plochy; dělí plochu ve 2 podélné plochy:

facies renalis: kaudálnější plocha; styk s ledvinou přes nástěnné peritoneum ,
facies gastrica: kraniálnější plocha; styk se žaludkem,
facies colica: nekonstantní zploštění předního konce; v místě flexura coli sinistra (lig. phrenicocolicum),

Topografické okolí sleziny

barva: vínově až fialově červená; na mrtvém promodralá,
povrch: hladký, lesklý, krytý viscerálním peritoneem,
velikost individuálně proměnlivá: délka 10−13 cm; šířka 6−8 cm; tloušťka 4 cm,
hmotnost závisí na stupni náplně krví: 140−160 g u muže; 120−150 g u ženy (hmotnost 200 g ještě není patologická),
slezina větší v klidu,
po 40. roce hmotnost klesá,
patologicky velmi zvětšená u některých krevních chorob (= splenomegalie),
křehká → při tupých nárazech na břišní stěnu se snadno trhá → těžké krvácení.

Stavba sleziny

tunica serosa: povrchové viscerální peritoneum; srůstá s hlubší tunica fibrosa,
tunica fibrosa (capsula lienis): vazivové pouzdro pod peritonenálním povlakem; elastická vlákna + buňky hladké svaloviny; pokrývá celou slezinu,
trabeculae lienis: husté vazivové trámce; odstup z tunica fibrosa; tvoří houbovité stroma; z kolagenního a retikulárního vaziva se vtroušenými buňkami hladké svaloviny; vedou do nitra sleziny cévy,
pulpa lienis: měkká tkáň vyplňující prostory mezi trabekulami; bílá i červená souvisí s větvením cév ve slezině,

bílá pulpa: uzlíky lymfatické tkáně; makroskopicky patrné jako šedobílé tečky,
červená pulpa: retikulum protkané krevními cévami a jejich rozšířenými úseky (slezinovými sinusy); mezi trabekulami jako tzv. Billrothovy provazce.

Průtok krve slezinou

a. lienalis do hilu 4−6 větvemi → dále se větví a probíhají v trámcích sleziny,
z trámců do pulpy vystupují větve o průměru 0,2 mm a ještě se větví,
od výstupu z trámce tepénky provázeny vrstvou lymfatické tkáně = periarteriální lymfatická pochva,
tepénky o průměru 50 μm do lymfatických uzlíků,
folliculi lymphatici lienales: tvoří bílou pulpu,
po výstupu z uzlíků bílé pulpy není kolem tepénky periarteriální pochva → tepénka se větví do červené pulpy jako penicillus (aa. penicillatae, „štěteček“) = drobné tepénky o průměru 25 μm; na každé z tepének tohoto štětečku krátký ztluštělý úsek: Schweiggerovo-Seidelovo pouzdro,
úsek opatřený Schweigger-Seidelovým pouzdrem = opouzdřená tepénka; pouzdro z retikulárních buněk a v tomto místě má jen endotel; buňky pouzdra zastupují ostatní vrstvy cévní stěny; v místě pouzder nervová zakončení
po výstupu z pouzdra pokračuje tenká prekapilární tepénka → otvírá se do sinus lienis,

sinusy = rozšířené úseky řečiště (průměr 80−150 μm); hustě protkávají červenou pulpu; buňky stěn sinusů dlouhé, úzké, podélně uspořádané, endotelové, napříč obtáčené proužky nesouvislé lamina basalis a retikulárními vlákny => stavba sinusu vypadá jako sud s více obručemi,
endotelové buňky sinusů se podle stupně roztažení sinusu rozestupují → vytváří štěrbiny (2−3 μm) → umožňují průchod krevní tekutiny i krvinek do červené pulpy a zpět do sinusu,
ze sinusů vystupují začátky tenkostěnných postkapilárních žil → přechází v žíly dřeňové,

dřeňové žíly: vedou červenou pulpu k trámčině sleziny; sbírají se do žil v trámečcích sleziny →
trabekulární žíly: jen endotelová výstelka; další vrstvy nahrazuje vazivo trámců; sbírají se v hilové žíly, které se spojují uvnitř lig. pancreaticolienale ve v. lienalis: za horním okrajem těla pankreatu; pod a. lienalis a paralelně s ní; vstup do v. portae,
hilové větve a v.lienalis = konečné větve; ve svém větvení neanastomosují,
okrsky zásobené hilovými větvemi a v. lienalis = segmenty sleziny.
arterie procházející uzlíkem uložena excentricky,
marginální zóna uzlíku: tvoří obvod na hranici s červenou dření; lymfatická tkáň zde řidší; méně lymfocytů, avšak hodně makrofágů a dendritických buněk; do bílé pulpy samostatné arterioly z centrální tepny uzlíku; mnohé z nich vystupují až do červené pulpy a vracejí se na obvod marginální zóny, kde se otevírají do sinusů marginální zóny, které zóny obklopují; marginální zóna hraje důležitou roli při vzniku imunitní odpovědi na antigeny v krvi; dendritické buňky vychytávají antigeny z krve a předávají je imunokompetentním buňkám uzlíku → aktivují se a vytváří zárodečné centrum uzlíku; aktivované B-lymfocyty a plazmatické buňky přecházejí do červené pulpy; plazmatické buňky v červené pulpě zůstávají → odevzdávají své protilátky do krve sinusů; aktivované B-lymfocyty červenou pulpu opouštějí → přecházejí do cirkulace; lymfocyty bílé pulpy jsou do značné míry rozdělené; v periarteriálních pochvách převážně T-lymfocyty; v marginálních zónách hl. B-lymfocyty.

Červená pulpa

retikulární vazivo upravené v dřeňových provazcích protkaných sinusy,
v okách retikula fixní a volné makrofágy, monocyty, lymfocyty, plazmatické buňky, krevní elementy (erytrocyty, granulocyty, trombocyty),
ze sinusů průnik erytrocytů,
životaschopné erytrocyty zpět do sinusu a žilami do cirkulace,
dožívající erytrocyty zadrženy v pulpě, destruovány, fagocytovány,
princip zadržování založen na tom, že zestárlé erytrocyty mají ztenčenou buněčnou membránu → tlakem z nitra buňky se vyklenují do kulovitého tvaru (sférocyty) → neprojdou zpět do sinusů → makrofágy naprogramovány na vychytávání kuliček velikosti sférocytů.

Funkce sleziny

Tvorba lymfocytů

v bílé pulpě,
pak prochází do červené pulpy → cestou sinusů do cirkulace,
v marginálních zónách lymfocyty z cirkulace vychytávány a inkorporovány do bílé pulpy,
ve fetální době produkce erytrocytů a granulocytů – mizí s koncem fetálního období, ale v dospělosti se znovu objevuje např. při leukemiích.

Obranné funkce

vychytává antigeny z krve pomocí makrofágů, povrchem retikulárních buněk lymfatických uzlíků a jejich marginálních zón,
některé tyto buňky rozvětvené (dendritické) → zvětšení povrchu,
vlivem antigenů aktivovány B-lymfocyty → proliferují → imunoblasty → plazmatické buňky produkující protilátky,
po odeznění reakce zůstávají některé B-lymfocyty, které nedospěly do stadia plazmatické buňky = paměťové buňky → při následujícím setkání se stejným antigenem umožňují rychlou imunitní odpověď s pohotovou tvorbou protilátek,
makrofágy aktivně fagocytují bakterie a viry, kapénky lipidů,
slezina filtruje a čistí obíhající krev,
T-lymfocyty z periarteriálních mízních pochev proliferují → přechází do cirkulace → hl. role v tzv. buněčné imunitě.

Destrukce erytrocytů

životnost erytrocytů 120 dní,
probíhá v červené pulpě,
erytrocyty zadrženy v pulpě → obklopeny výběžky makrofágů → fragmentovány, rozloženy v lysozomech,
hemoglobin destruovaných krvinek se mění na bilirubin, ferritin,
bilirubin zužitkován v játrech jako žlučové barvivo, železo z ferritinu použito v kostní dřeni pro tvorbu nových erytrocytů.

Zásoba krve

může být předána do cirkulace pro zvýšení objemu cirkulující krve,
při déletrvající namáhavé svalové práci,
hladká svalovina v pouzdru a trabekulách nestačí k vypuzení krve → proto účast i svaloviny cév sleziny,
objem přidaný do cirkulace není podstatný.

Poloha sleziny

v levé klenbě brániční,
podélná osa sleduje 10. žebro / 10. mezižebří; šikmo shora zezadu dolů dopředu,
šíře sleziny od 9.–11. žebra,
extremitas posterior vzdálená 4 cm od trnu obratle Th10, 2 cm od příčného výběžku,
dolní okraj není hmatný,
přední okraj nemá přesahovat kostoklavikulární čáru (spojnice hrotu 11. žebra vlevo s levým sternokostálním kloubem),
poloha měněna kraniokaudálně dechovými exkurzemi,
uložena v pars supramesocolica = přesněji saccus lienalis,
fixována závěsy,

lig. phrenicolienale a lig. pancreaticolienale: dozadu k peritoneu bránice a zadní stěny břišní,
lig. gastrolienale: k žaludku; oboje závěsy tvoří součásti levé stěny bursa omentalis,
lig. phrenicocolicum: není závěsem sleziny !!!, ukončuje kaudálně prostor saccus lienalis.

Uložení sleziny, patologicky zvětšenou slezinu hmatáme v průběhu X. žebra (tzv. slezinné žebro)

Vyšetření sleziny

normálně není hmatná,
vyšetření poklepem nepřesné,
RTG vyšetření možné jen měkčím rentgenovým zářením,
splenoportografie: rtg na základě kontrastní náplně cév,
pomocí transverzálních řezů výpočetní tomografií,
sonografické vyšetření.

Vývoj a variace sleziny

vznik jako hrbolovité ztluštění na levé straně zadního mesogastria,
u embryí délky 8−10 mm,
povrchový coelomový epitel kubický,
pod epitelem mezenchym,
zvětšování a vyklenutí doleva – zvětšování nepravidelné,
rychlejší zvětšování v okrscích kolem cév,
rostoucí základ má charakter nízkých výběžků – rychle splývají,
ve 3. měsíci vývoje definitivní podoba,
mesenchym nitra základu se diferencuje v pouzdro a trabekuly a příští červenou pulpu,
typické sinusy v 6. měsíci fetálním,
hematopoeza trvá do 8. fetálního měsíce,
variace tvaru:

lien lobatus: nápadně laločnatá; zbytek nepravidelného embryonálního růstu,
lienes accessorii: 1 a více v okolních závěsech; velikost třešně.

Mízní cévy sleziny

z větších trámců podél cév a z capsula lienis,
slepé mízní kapiláry v bílé pulpě, odkud vedou do trabekul → do capsula lienis → do hilu → nodi lymphatici pancreaticolienales (skupinka uzlin při cauda pancreatis).

Nervy sleziny

autonomní vlákna z plexus coeliacus.

Odkazy

Související články

Slezina (preparát)

Externí odkazy

Použitá literatura

ČIHÁK, Radomír a Miloš GRIM. Anatomie. 2. upr. a dopl vydání. Praha : Grada Publishing, 2004. 673 s. sv. 3. ISBN 80-247-1132-X.