Legionelóza
Feedback

Z WikiSkript

Verze z 10. 9. 2011, 11:51, kterou vytvořil ParcervenychBot (Diskuse | příspěvky) (napřímení odkazů)

Legionella pneumophila v elektronovém mikroskopu
Legionella sp.

Legionelóza neboli legionářská nemoc je akutní horečnaté onemocnění vyvolané gramnegativními bakteriemi čeledi Legionellaceae, nejčastěji bakterií Legionella pneumophilla, které postihuje především dýchací cesty. Nejzávažnějším a zároveň nejčastějším projevem je pneumonie („legionářská nemoc“). Dalšími projevy infekce mohou být lehké chřipkové onemocnění s bolestmi hlavy a svalů bez postižení plic („pontiacká horečka“). Legionely se běžně vyskytují ve vodě a v půdě. Přenáší se klimatizací, vzduchotechnikou, nebulizátory, vodovodními sítěmi, ale i vodotrysky apod. K nákaze dochází především inhalací kontaminovaného aerosolu. Přenos z člověka na člověka nebyl prokázán.

Toto onemocnění bylo poprvé popsáno u členů Americké legie (odtud název) ve Filadelfii v roce 1976. Retrospektivní výzkumy později zjistily případy legionářské nemoci již v roce 1943.

Etiologie

G-tyčka, nejčastěji Legionella pneumophila, má více sérotypů, přirozené prostředí je pro ni voda, vyžaduje vlhko.

Epidemiologie

Nalezeny v jezerech, řekách, v klimatizaci, ve sprchách. Nákaza – inhalací aerosolu s legionelami. Přenos z člověka na člověka neprokázán. Častěji jsou postiženi senioři, pacienti s imunodeficitem nebo chronickým plicním onemocněním. Mortalita – 25 %.

Klinický obraz

Diagnóza

  • Průkaz antigenu není z plic ale z moči!!!
  • V anamnéze – pobyt v klimatizovaných zařízeních (hotely, restaurace) v zahraničí.
  • Rtg – zpočátku jednostranný skvrnitý segmentový nebo lobární infiltrát s progresí – oboustranně, často pleurální výpotek či absces, mírná leukocytóza, zvýšené jaterní enzymy.
  • Průkaz antigenu Legionella pneumophila v moči. Kultivace materiálu z bronchoalveolární laváže či tracheálního aspirátu na BCYE agaru nebo PCR.

Terapie

  • Pontiacká horečka – pouze symptomatická léčba.
  • Legionářská nemoc – ATB terapie; nejčastěji parenterálně makrolidy (clarithromycin, azithromycin) nebo fluorochinolony (ofloxacin, ciprofloxacin).


Odkazy

Související články

Externí odkazy

Zdroj

Použitá literatura

  • HAVLÍK, Jiří, et al. Infektologie. 2. vydání. Praha : Avicenum, 1990. 393 s. ISBN 80-201-0062-8.
  • LOBOVSKÁ, Alena. Infekční nemoci. 1. vydání. Praha : Karolinum, 2001. 263 s. ISBN 80-246-0116-8.
  • BENEŠ, Jiří, et al. Infekční lékařství. 1. vydání. Galén, 2009. 651 s. ISBN 978-80-7262-644-1.