Viry
Feedback

Z WikiSkript
Obecné schéma jednotlivých typů virů.

Viry jsou malé, nebuněčné organismy, které obsahují jen jediný typ nukleové kyseliny a replikují se pouze v živých buňkách za využití hostitelské proteosyntézy. Od všech ostatních žijících organismů se liší v následujících bodech:

  • jsou organizované jen jako částice, nejsou organizovány jako buňky (mohou být považovány za nebuněčné)
  • zralé viriony obsahují pouze jediný typ nukleové kyseliny - vždy pouze DNA nebo RNA
  • viry se množí syntézou svých složek (ne dělením), a proto závisí na ribosomech hostitelské buňky

Vyznačují se vysokou druhovou a orgánovou specifitou. Rozlišujeme viry rostlinné, živočišné a bakteriofágy, které napadají bakterie. Některé viry se významně podílejí i na vzniku neoplázií, označujeme je onkoviry. Viry mohou být vektory přenášející genetické informace mezi buňkami. Toho je využíváno v genetickém inženýrství a genové terapii.

Historie

Prvním, kdo experimentálně přenesl virové onemocnění byl v letech 1879-1882 A. Mayer, který se zabýval mozaikovou chorobou tabáku (viz Genetika v datech). Podařilo se mu prokázat, že šťávou z rozetřených listů se dá onemocnění přenést na listy zdravé. Protože se mu z infekčního extraktu nepodařilo vypěstovat žádnou bakterii domníval se , že původcem je "enzymu podobné kontagium". Na jeho práci navázal D. Ivanovskij, kterému se v roce 1892 podařilo prokázat, že šťáva z nakažených listů zůstává infekční i po filtraci přes bakteriologické filtry. Mayerův spolupracovník M. W. Beijerinck prokázal, že naředěná šťáva po filtraci získá svoji původní "sílu" po pomnožení v živé rostlinné tkáni. Vyslovil myšlenku,že původcem onemocnění není toxil,ale něco zcela odlišného od dosud známých bakterií, označil to termínem "virus".

Původ virů

Existují tři hlavní teorie, snažící se původ virů vysvětlit:

  • Většina virů vznikala a vyvíjela se paralelně s primitivními buňkami. Pravděpodobně už první RNA (struktura schopna se sama replikovat) se vyvíjela ve dvou liniích: virové a buněčné. Pokud by to byla rpavda RNA viry by byli starší než buněčné formy života.
  • O nejkomplexnějších virech, poxvirech, se předpokládá, že mohli vzniknout regresivním vývojem z samostatných buněk nebo z buněčných organel (mitochondrií,chloroplastů).
  • Ostatní viry pravděpodobně vznikly z buněčného materiálu, který nabyl schopnost částečně nezávislé existence. Osamostatnění mRNA molekuly,která kóduje RNA-polymerásu a ke které se přidal gen pro proteinový obal, mohla stát na počátku vzniků RNA virů. Vznik DNA virů byl pravděpodobně na podkladu osamostatnění transpozonů nebo z primitivní buňky ve které DNA nebyla ještě organizována do chromosomů. Pokud by mutace genů vedla k bílkovině schopné sestavovat se do ikosaedrální schránky, mohl vzniknout virus,jehož genom byl dále obohacován přibíráním dalších genů.

Stavba viru

Virion je jedna částice. Jsou to tělíska různého tvaru. Mohou být kulovitá, tyčinkovitá, vláknitá.

Viriony jsou tvořené proteinovým obalem, tzv. kapsidou, která obaluje molekulu nukleové kyseliny. Kapsida je složená z proteinových podjednotek – kapsomer (1–10, 20, … proteinů kódovaných geny virů). Obalené viry mají kromě kapsidy i další obal z dvouvrstvy proteinů a lipidů a pro virus specifické glykoproteiny; ty jsou vestavěny do buněčných membrán infikovaných hostitelských buněk a umožňují identifikaci viru i virem infikovaných buněk. Membrána je částí cytoplasmatické membrány hostitelské buňky.

Genom tvoří jedna molekula nukleové kyseliny (DNA nebo RNA). Oba typy nukleové kyseliny se mohou vyskytovat jako dvouřetězcová (dsDNA, dsRNA), nebo jednořetězcová (ssDNA, ssRNA) a „chromosom“ je buď lineární, nebo cirkulární.

Rozmnožování virů

Viry jsou neživé částice, proto by se u nich nemělo mluvit o reprodukci ve stejném slova smyslu jako u buněčných systémů. Nemnoží se, jen překládají vzor (nukleovou kyselinu), podle nějž jsou namnoženy. Pro svoji reprodukci využívají transkripční a translační aparát hostitelské buňky. Tento děj může probíhat pod obrazem intracelulární infekce.

Viry jsou v hostitelské buňce pomnoženy a lyzují ji. Uvolněné viriony napadají další buňky. Tomu se říká lytický cyklus.

Někdy se NK po vzniku viru do hostitelské buňky nereplikují a nevytvářejí zralé viriony. Genom viru se začlení do genomu hostitelské buňky a replikuje se s ní. To nazýváme lyzogenní cyklus. Je-li DNA viru je integrována do chromosomu hostitelské buňky, nazýváme ji provirus.

Při směsných infekcích dochází k vzájemné rekombinaci genetické informace. Proces přispívá k variabilitě genotypu a fenotypu virů.

Klasifikace

  • DNA viry – adenoviry, herpes viry
  • PARVOVIRY (ssDNA lineární)
  • RNA viry – retovirus (ssRNA)
  • polioviry – ssRNA

Odkazy

Související články

Zdroj

ŠTEFÁNEK, Jiří. Medicína, nemoci, studium na 1. LF UK [online]. [cit. 11. 2. 2010]. <http://www.stefajir.cz>.