Elastomery

Z WikiSkript

Elastomery jsou pružné syntetické otiskovací materiály (vulkanizující polymery podobné kaučukům) tuhnoucí chemicky, a to buď polyadicí nebo polykondenzací.

Obecné vlastnosti elastomerů[upravit | editovat zdroj]

  • vysoká úroveň pružné deformace;
  • nejlepší schopnost reprodukce;
  • objemová stabilita.

Užití k otiskům náročným na přesnost (fixní protetika).

Všechny elastomery jsou dvousložkové – báze + aktivační složka.

Polyétery[upravit | editovat zdroj]

Typ pasta/pasta.

  • Pasta – báze: éterové polymery s koncovými etyleniminovými skupinami (60 %), plniva (SiO2 – křemelina – 40 %), změkčovadla.
  • Pasta – katalyzátor: kyselina sulfonová (20 %), změkčovadlo (dioktylftalát – 65 %), plniva (SiO2).

Polyétery jsou slabě hydrofilní, tixotropní a objemově stabilní.

  • Lžíce: individuální.
  • Technika: jednodobá monofázová.
  • Použití: pro otiskování fixních částí kombinovaných nesponových náhrad, pro otiskování hybridních protéz, v implantologii, při tvorbě inlejí, onlejí, estetických fazet, lepených můstků, pro otiskování bezzubých částí alveolárního výběžku.
  • Kontraindikace: subgingivální schůdková preparace.
  • Nevýhody:absorpce vody při kontaktu s vodným roztokem (problémem je i vysoká vzdušná vlhkost), horší biokompatibilita, možný vznik alergických reakcí.

Silikony[upravit | editovat zdroj]

Silikonové otiskovací hmoty dělíme podle typu tuhnutí na kondenzační C-silikony a adiční A-silikony. Jednotlivé silikony se ještě dělí podle viskozity na: heavy/putty, creme/light, pasta/medium.

Kondenzační C-silikony[upravit | editovat zdroj]

  • Báze: (solid/pasta/krém)
    • Polymer: Hlavní složkou je olejovitý polydimetylsiloxan (α-ω-hydroxypolydimetylsiloxan) s volnými hydroxylovámi skupinami.
    • Plniovo: 10–80 % (dle viskozity) TiO2, ZnO, silikáty a další.
  • Aktivační složka: (tekutina/pasta)
    • Katalyzační složka C-silikonů je tvořena tetrafunkčními alkoxysilany, které reagují s hydroxylovanými skupinami hlavní složky za přítomnosti katalyzačních látek (oktoát zinečnatý, dilaurát dibutylzinečnatý).
  • Tuhnutí:
    • Při kondenzaci dochází ke kontrakci, a to úměrně s množstvím plniva (0,35–1,0 % během 24 hodin). Méně aktivační složky prodlouží dobu tuhnutí, více aktivační složky na rychlost nemá vliv, ale dojde ke smrštění a snížení pružnosti.
    • Tuhne 3–5 minut.
  • Příprava:
  • Použití: univerzální otiskovací hmota, hlavně ve fixní protetice jako hlavní otisk.
    • Fixní protetika
      • Solid – situační otisk: Dvojí míchání, dvojí otiskování.
      • Pasta – situační otisk: Dvojí míchání.
      • Krém – detailní otisk: Dvojí míchání, dvojí otiskování.
    • Snímací protetika
      • Pasta – myodynamický otisk v IL.
  • Nevýhody: možná toxicita, kontaktní alergická reakce, přechodný erytém ústní sliznice, herpes labialis, nutné zpracovat otisk do 12–24 hodin.


Adiční A-silikony[upravit | editovat zdroj]

Typ pasta/pasta.

  • Pasta – báze: polydimetylsiloxan s volnými vinylovými skupinami.
  • Pasta – katalyzátor: divinylpolysiloxan, organické platinové pojivo.

Výsledek po adiční polymeraci: vícefunkční organohydrogenpolysiloxan s etylovými můstky. Při tuhnutí dochází ke kontrakci o 0,05 %.

  • Nevýhody: hydrofóbie, sírany a kovové sole způsobují inhibici tuhnutí, vysoká cena


Polysulfidy[upravit | editovat zdroj]

Základní hmotu tvoří makromolekulární polysulfidy s SH-skupinami (markaptanová skupina). Ostatní látky jsou: ZnO, CaSO4, TiO2. V katalyzační pastě se hlavně nachází oxid olovnatý, který má za účel katalyzovat reakci tuhnutí. Dalšími složkami katalyzační pasty jsou síra a oleje. Polymerují polykondenzační reakcí. Při ní se na povrch otisku dostává voda, která je vedlejším produktem polykondenzační reakce. Tato reakce probíhá dlouhou dobu a je nutné nechat otisk 5 minut v klidu po skončení otiskování (potom, co se zdá, že ztuhl).

  • Lžíce: individuální.
  • Technika: jednodobá monofázová, jednodobá dvoufázová.
  • Nevýhody: možné toxické působení, při kontaktu v ráně může dojít k zánětu.


Odkazy[upravit | editovat zdroj]

Související články[upravit | editovat zdroj]

Použitá literatura[upravit | editovat zdroj]

  • HUBÁLKOVÁ, Hana a Jana KRŇOULOVÁ. Materiály a technologie v protetickém zubním lékařství. 1. vydání. Praha : Galén, 2009. 301 s. ISBN 978-80-7262-581-9.