Tenké střevo

Z WikiSkript

Navazuje na žaludek jako trubice o průměru kolem 3–4 cm, dlouhá na živém a těsně po smrti 3–5 m. Skutečnou délku střeva nelze zjistit, protože závisí na stupni kontrakce nebo uvolnění svaloviny stěny, v souvislosti s tím i na době od smrti a na technice měření. Na mrtvém (po uvolnění napětí svaloviny) se tenké střevo může prodloužit až na 7 m, přičemž roli hraje i protažení střeva při vyjímání v průběhu pitvy. Probíha zde hlavní a poslední etapa enzymatického štěpení potravy ve vstřebatelné komponenty a vstřebávání vzniknuvších komponent.


Duodenum

Informace.svg Podrobnější informace naleznete na stránce Duodenum.
Duodenum

Duodenum (dvanáctník) je podkovovitě stočená počáteční část tenkého střeva navazující na žaludek. Délka duodena je mezi 20 a 28 cm a jeho průměr činí 3,5 až 4,5 cm. S výjimkou svého začátku je duodenum srostlé se zadní stěnou břišní a druhotně kryté nástěnným peritoneem.

Průběh duodena je následující:

  • pars superior – začíná od pyloru jako ampulla (bulbus) duodeni, ve výši obratle L1, dotýká se zdola jater (často i žlučníku), za ní v. portae
    • flexura duodeni superior – ohbí mezi pars superior a pars descendens.
  • pars descendens – sestupuje po pravém boku obratlů L2 a L3, před hilem pravé ledviny, za pars descendens je ductus choledochus
    • flexura duodeni inferior – ohbí při pravém boku L3, jímž přechází pars descendens v pars horizontalis
  • pars horizontalis (inferior) – přechází zprava nalevo před tělem L3.
  • pars ascendens – podél levého boku obratle L2 šikmo doleva vzhůru
    • flexura duodenojejunalis – duodenum přechází dopředu v jejunum

Do ohbí duodena je vložen pankreas. Přes pars horizontalis duodeni přebíhají a. et v. mesenterica superior. Horizontálně jde přes duodenum mesocolon transversum. Zpředu je duudenum kryto okrajem jater, colon transversum a kličkami jejuna.

Projekce duodena

Duodenum se projektuje na páteř, kde pomyslně obtáčí tělo obratle L2 a na přední stěnu břišní, kde je vidět v okolí pupku (zpravidla pars horizontalis duodeni).

Zvláštnosti duodena

Syntopie duodena

OpenMoji-color 15.0.0 1F52C.svg Duodenum

Mezi zvláštnosti duodena patří klky, které jsou mírně zploštělé, spíš lístkovitého tvaru, v duodenu bývají nejhustší. Dále to jsou tzv. glandulae duodenales Brunneri (Brünnerovy žlázky), které jsou tuboalveolární, hlavně v tela submucosa, produkují hlen alkalické reakce, kterým chrání sliznici před kyselou žaludeční šťávou a upravuje pH pro působení enzymů pankreatu. Plica longitudinalis duodeni je podélná řasa sliznice, v pars descendens na ní lze nalézt 2 vyvýšené papily: papilla duodeni major (Vateri) – ústí ductus pancreaticus a ductus choledochus. Dutina v papilla duodeni major spojuje oba vývody a nazývá se ampulla hepatopancreatica. Druhá papila je tzv. papilla duodeni minor (Santorini), která se nachází o 2 cm kraniálněji a je ústím ductus pancreaticus accessorius.

Cévy a nervy duodena

Syntopie duodena

Tepny a žíly

  • truncus coeliacus → a. hepatica comm. → a. gastroduodenalis → a. pancreaticoduodenalis superior
  • a. mesenterica superior → a. pancreaticoduodenalis inferior
  • aa. retroduodenales
  • stejnojmenné žíly → v. portae (v. gastroepiploica dextra)

Mízní cévy

Mízní cévy z horní ½ duodena vedou do nodi lymphatici pylorici a nodi lymphatici hepatici, zčásti dokonce přímo do nodi lymphatici coeliaci. Z dolní ½ duodena vedou do nodi lymphatici mesenterici superiores

Nervy duodena

Parasympatická nervová vlákna přicházejí z n. vagus, končí u buněk druhých neuronů – v ganglion coeliacum nebo ve stěně duodena Sympatická nervová vlákna přicházejí jakožto 2. neurony z ganglia coeliaca a z ganglion mesentericum superius, cestou vydávají plexus coeliacus a plexus mesentericus superior do stěny duodena.

Odkazy

Související články

Externí odkazy

Použitá literatura

  • ČIHÁK, Radomír a Miloš GRIM. Anatomie. 2. upr. a dopl vydání. Praha : Grada Publishing, 2002. 470 s. sv. 2. ISBN 80-247-0143-X.

</noinclude>

[ ✎ upravit vložený článek ]
Části tenkého střeva: duodenum, jejunum, ileum

Jejunum a ileum

Tyto dvě části v sebe přecházejí bez jasné hranice. Rozdíly mezi nimi jsou vypsané v přiložené tabulce níže.

Ostium ileocaecale je vyústění ilea do slepého střeva nacházející se v pravé jámě kyčelní. Na slizniční straně caeca je v tomto místě vytvořena chlopeň, která určuje směr průchodu z ilea jen jedním směrem.

Rozdíly ve stavbě jejuna a ilea

jejunum ileum
tloušťka širší (3 cm) užší (2,5 cm)
délka kratší (2/5 délky) delší (3/5) délky
řasy četné, husté snižují se až mizí
lymf. folikuly solitární solitární + agregované
cévní zásobení bohatší (za živa růžovější), 1–2 řady arkád, dlouhé aa. rectae (5 cm) 2–3 řady arkád, krátké aa. rectae (2 cm)
obsah při pitvě prázdné
mesenterium bohatší infiltrace tukem

Stěna tenkého střeva

Skládá se ze čtyř základních vrstev.

Sliznice

Bledě růžová sliznice je kryta jednovrstevným cylindrickým epitelem schopným resorpce. Mezi buňkami epitelu jsou pohárkové buňky, které vytváří ochrannou vrstvu hlenu. Povrch vytváří plicae intestinales – příčné řasy vysoké 6–8 mm. V duodenu jsou vytvořeny nejvíce a distálně jich ubývá.

Celý povrch sliznice je pokryt štíhlými prstovitými výběžky zvanými villi intestinales nebo-li střevní klky. Jsou vysoké 0,3–1 mm (postupně se jejich výška zmenšuje), na 1 mm2 připadá 10–40 klků. Díky klkům je povrch sliznice zvětšen až na 7 m2 (větší plocha pro resorpci živin). Klky jsou tvořeny výchlipkou z epitelu a lamina propria sliznice.

Glandulae intestinales (Lieberkühnovy krypty) jsou ve všech částech tenkého střeva. Vklesávají jako jednoduché, štíhlé tubulózní žlázy až k lamina muscularis mucosae.

Slizniční vazivo je řídké a zasahuje do klků. Místy obsahuje lymfatickou tkáň, které distálně přibývá. Můžeme ji najít ve dvou formách:

  • folliculi lymphatici solitarii – drobné uzlíčky všude ve sliznici;
  • folliculi lymphatici aggregati – shluky uzlíků, které vytvářejí pláty (tzv. Peyerovy plaky);
    • nejčastěji se vyskytují v místech úponů mezenteria;
    • jen v ileu a distálně jich přibývá.

Lamina muscularis mucosae odděluje slizniční vazivo od podslizničního.

Epitel

Mikroskopický obraz epitelu duodena

Jednovrstevný cylindrický je tvořen několika typy buněk:

  • enterocyty – většina buněk;
    • štíhlé, cylindrické s četnými mikroklky na povrchu;
    • neustále obnovovány, odlučují se na vrcholku klku;
    • ve světelném mikroskopu mikroklky vytváří tzv. žíhaný lem;
    • hlavní funkce – vstřebávání látek z obsahu tenkého střeva;
  • pohárkové buňky – jednotlivě mezi enterocyty;
    • jejich obsah tvoří kapénky mucinu, které zatlačují jádro i ostatní organely k bazální části;
    • vylučovaný mucin tvoří ochrannou vrstvu na povrchu střeva;
    • směrem od duodena jich přibývá;
  • M-buňky – v místech, kde je pod epitelem lymfatická tkáň;
    • zprostředkovávají komunikaci mezi lymfocyty a prostředím tenkého střeva;
    • jsou aktivně zapojené do obranných mechanismů sliznice;
  • chomáčkové buňky – ojediněle mezi enterocyty;
    • na povrchu silnější chomáčky mikroklků;
    • funkce není známá.

Podslizniční vazivo

Řídké vazivo bohaté na krevní a mízní cévy i na nervové pleteně. Plexus submucosus Meissneri je nervová pleteň v tomto vazivu.

Svalovina

Vrstva složená z hladkého svalstva. Utváří dvě základní vrstvy:

  • stratum circulare – vnitřní cirkulární vrstva;
  • stratum longitudinale – vnější podélná vrstva.

Tunica serosa

Peritoneální průsvitný povlak tvořený mezothelem (jednovrstevný plochý epitel), pod kterým je tenká vrstvička subserosního vaziva.

Odkazy

Související články

Zdroj

  • ČIHÁK, Radomír a Miloš GRIM. Anatomie. 2. 2. vydání. Praha : Grada Publishing, 2002. ISBN 80-247-0143-X.
Citováno z „https://www.wikiskripta.eu/index.php?title=Tenké_střevo&oldid=435971“