Reakce na závažný stres a poruchy přizpůsobení

Akutní reakce na stres

Tato porucha vzniká jako reakce na výjimečně silný fyzický či psychický stres. Rozvíjí se i u pacientů, kteří v minulosti nikdy netrpěli žádnou psychickou poruchou. Průběh bývá převážně krátkodobého charakteru, obvykle odeznívá po několika hodinách nanejvýš dnech.

Spouštěcím faktorem bývá silný zážitek, který bývá spojen s ohrožením postiženého nebo jeho blízkého člověka (požár, autonehoda, znásilnění) nebo změnou v sociálních vztazích (rozvod, ztráta zaměstnání). Primární vulnerabilita se u postižených různí, od toho se odvíjí odlišné reakce na stresovou událost. Větší riziko nastává u osob oslabených dlouhodobou nemocí nebo fyzickou či psychickou námahou.

V prvním stupni se pacient dostane do stavu ustrnutí, které je doprovázeno zúženým vědomím, poruchou pozornosti a mírnou dezorientací. Následuje další stupeň, kdy u postiženého nastane emoční otupění anebo v opačném případě tzv. „útěková reakce”, projevující se tachykardií, pocením a třesem. Symptomy po krátké době obvykle vymizí. Jako první pomoc postiženému poskytujeme krizovou intervenci, případně zklidňující psychoterapii. Účinná může být také jednorázová dávka benzodiazepinů (např. 10 mg benzodiazepamu).

Posttraumatická stresová porucha

Posttraumatická stresová neuróza (PTSD – Posttraumatic Stress Disorder) je opožděná reakce na mimořádně stresovou událost. První popis této poruchy vznikal na základě válečné traumatické neurózy. Rozvoj nastává po delší době, než je tomu u akutní stresové reakce, a může trvat i několik měsíců. Postižený znovu prožívá stresovou událost, vrací se k ní v myšlenkách nebo ve snech, přestože vzpomínky mohou být narušené. Celoživotní průběh se odhaduje u 1–9 % pacientů. Současně se může rozvíjet také obsedantně kompulzivní porucha, agorafobie, panická porucha nebo depresivní stavy.

Průběh a prognóza

Posttraumatická stresová neuróza se rozvíjí několik týdnů až měsíců od stresové události.

Probíhá ve 3 stupních:

1.  nespecifická reakce doprovázena úzkostmi;
2.  po 4 až 6 týdnech přicházejí pocity bezmoci, postižený ztrácí kontrolu nad sebou samým, chová se vyhýbavě, může pociťovat zlost;
3.  chronická PTSD spojená s demoralizací a invalidizací postiženého, přeměna životních hodnot.

Podle statistik u třetiny pacientů symptomy po čase odezní, přibližně 40 % pokračuje s mírnými potížemi a 10 % si nese obtíže závažné. Vyvolávacím faktorem bývá stresová událost (až 30 % bývají oběti živelných katastrof) ale důležitou roli hraje také genetická dispozice. Udává se, že k rozvoji poruchy přispívá až z 13–34 %. Větší pravděpodobnost rozvoje PTSD je u lidí, kteří byli již dříve vystavováni silným zátěžovým situacím.

Za zvýšenou odpověď na stresové stimuly je zodpovědný noradrenalinový neurotransmiterový systém. Způsobuje tachykardii, hypertenzi, v moči se nalézá zvýšená hladina metabolitů adrenalinu a noradrenalinu. Negativní symptomatologie je řízena endogenním opiátovým systémem, způsobuje u pacienta vyhasnutí afektivity, tendence k izolaci, abulii. Serotoninergní dysfunkce způsobuje pozitivní symptomatologii, projevující se iritabilitou a záchvaty vzteku.

Diagnostika

Především je nutné vyloučit organickou duševní chorobu, jakou může být třeba organická porucha osobnosti, delirium nebo anamnestický syndrom. Podobné symptomy mohou vznikat také v důsledku fyzického poranění, např. po úrazech hlavy. Současně se obvykle rozvíjí i depresivní epizoda a symptomy se mohou v mnohém překrývat, v tom případě je vhodné diagnostikovat a léčit oboje současně. U postižených se může rozvinout až fobický vztah k danému místu či situaci a při střetu s těmito stimuly může reagovat panickou atakou.

Léčba

V rámci léčby je nejvhodnější kombinace psychoterapeutických postupů a podávání těchto psychofarmak:

•  antidepresiva: TCA (imipramin, amitriptylin), IMAO, RIMA, SSRI – s dlouhodobějším užíváním (alespoň 2 měsíce) snižují dráždivost postižených, udržovací léčba by pak měla pokračovat alespoň 1 rok;
•  antimanika: lithium, karbamazepin, valproát – ovlivňují impulzivitu postiženého;
•  beta blokátory: klonidin, propranolol – tlumí vegetativní příznaky.

Benzodiazepiny jsou z důvodu dlouhodobého užívání nevhodné a jejich předepisování se nedoporučuje, namísto toho lze užívat neuroleptika (haloperidol, pimozid). Velmi důležitá je časná krizová intervence a podpůrná psychoterapie, které mohou od samého začátku zmírnit průběh. Byly také vyvinuty specifické postupy v rámci krátké dynamické a kognitivně behaviorální terapie.

 Podrobnější informace naleznete na stránce Posttraumatický stresový syndrom.

Porucha přizpůsobení

Porucha přizpůsobení vzniká také jako důsledek některé životní události, na kterou pacient reaguje nepřiměřenou intenzitou i délkou trvání. Obtíže se projevují přibližně po 1 měsíci a mohou vést až k pracovní neschopnosti. Symptomy se mohou různit:

•  depresivní – bývá krátkodobého charakteru (do 1 měsíce) a protahovaná (do 2 let);
•  úzkostná – mísí se úzkostná a depresivní reakce, nastávají také poruchy jiných emocí (trvání po několik měsíců);
•  poruchy chování – doprovázeny agresivitou a asociálním chováním.

Nejdůležitější k zvládání této poruchy bývá psychoterapeutické působení, především schopnost empatie a lidský přístup.

Odkazy

Související články

• Deprese
• Úzkostné poruchy
• Fobické úzkostné stavy
• Panická porucha

Použitá literatura

• RABOCH, Jiří a Petr ZVOLSKÝ, et al. Psychiatrie. 1. vydání. Praha : Galén, 2001. 622 s. ISBN 80-7262-140-8.