Periodická tabulka prvků
Z WikiSkript
Historie periodické tabulky prvků[upravit | editovat zdroj]
- První pokus o dělení prvků – německý chemik Johann Döbereiner – 19.st. – pravidlo triád – v triádě prvků (například Li, Na, K) má střední prvek průměrné vlastnosti krajních prvků.
- 2. polovina 19. st. – anglický chemik John Newlands – pravidlo oktáv – první uspořádání prvků podle jejich atomové hmotnosti (využíval analogii podobnosti prvků s podobností tónů v hudbě).
- Dmitrij Ivanovič Mendělejev v roku 1869 publikoval v časopise Ruské chemické společnosti svou Periodickou tabulku.
- Seřadil prvky podle jejich relativní atomové hmotnosti (tehdy bylo známo 63 prvků). Z prvků s podobnými vlastnostmi vytvořil skupiny, čím se rozpadl seznam na víče řad a sloupců a tím vytvořil periodickou soustavu prvků.
- Původní definice Periodického zákona: Vlastnosti prvků jsou periodickou funkcí jejich atomového hmotnosti.
- Mendělejev nechal v tabulce volná místa pro prvky, která budou ještě objevená a s vysokou přesností předpověděl také jejich chemické vlastnosti.
- Postupným objevováním dalších poznatků se dokázalo, že Periodický zákon je jeden ze základních přírodních zákonů.
- Dnes se na základě poznání vnitřní struktury atomů periodický zákon formuluje takto: Vlastnosti prvků jsou periodickou funkcí jejich protonových čísel.
Periodická tabulka prvků[upravit | editovat zdroj]
- Krátká a dlouhá forma (nejpoužívanější, obsahuje také lanthanoidy a aktinoidy), z netradičních modifikací představuje hlavní příklad tabulka prvků podle jejich výskytu na Zemi.
- Prvky v periodické tabulce jsou uspořádané do 7-mi horizontálních řad – period, které jsou označované arabskými číslicemi a do 18-ich vertikálních skupin označovaných římskými číslicemi. Skupiny se dále dělí na hlavní podskupiny (I.A…VIII.A) a vedlejší skupiny (I.B…VIII.B).
- Číslo periody je totožné s maximálním hlavním kvantovým číslem, tj. s číslem valenční vrstvy elektronů.
- První perioda začíná vodíkem H, který má elektronovou konfiguraci 1s1 a končí heliem, které má elektronovou konfiguraci 1s2
- Prvek každé další periody začíná elektronovou konfigurací ns1
- Podle zaplnění určitých typů orbitalů valenčními elektrony můžeme prvky dělit na:
- nepřechodné prvky :
- s-prvky – valenční elektrony jsou v orbitalech ns
- p-prvky – valenční elektrony jsou v orbitalech ns np
- přechodné prvky:
- d-prvky – valenční elektrony jsou v orbitalech ns (n – 1)d
- vnitřně přechodné prvky
- f-prvky – lanthanoidy a aktinoidy – valenčními elektrony si doplňují orbitaly (n – 2)f
- nepřechodné prvky :
- počet valenčních elektronů je totožný s číslem skupiny, ve které se prvek nachází (výjimka – některé prvky VIII.B skupiny)
- Z postavení prvku v tabulce tedy můžeme určit:
- elektronovou konfiguraci atomu
- fyzikální a chemické vlastnosti prvku (mají periodický charakter)
- možné předpovědět mnohé vlastnosti a případné sloučeniny
Periodicita fyzikálních a chemických vlastností atomů prvků[upravit | editovat zdroj]
První ionizační energie atomů prvků[upravit | editovat zdroj]
- energie potřebná na odtrhnutí jednoho elektronu z každého atomu v 1 molu plynných atomů v základním stavu
- hodnota ionizační energie charakterizuje schopnost atomu odevzdat elektrony
- hlavní faktory ovlivňující 1. ionizační energii:
- velikost kladného náboje jádra atomu – zvětšení jádra atomu (se zvětšujícím se protonovým číslem) způsobí také zvětšení 1. ionizační energie – laicky: čím větší jádro, tím větší ionizační energie
- vzdálenost elektronu od jádra – čím je valenční vrstva elektronů dále od jádra, tím menší ionizační energii je třeba dodat na odtržení elektronu
- krycí efekt elektronů – týká se atomů, které obsahují vnitřní elektronové vrstvy. Vnitřní elektrony „tlumí“ efekt přitažlivého jádra. Čím větší krycí efekt, tím je potřeba menší ionizační energie na odtrhnutí elektronu
- z toho vyplývá: první ionizační energie atomů prvků v periodách narůstá zleva doprava a klesá ve skupinách směrem dolů
- přičemž společné působení efektu vzdálenosti a krytí zeslabuje efekt narůstání kladného náboje jádra
Atomové poloměry prvků[upravit | editovat zdroj]
- atomové poloměry prvků v periodě klesají zleva doprava a ve skupinách stoupají směrem dolů
Elektronegativita[upravit | editovat zdroj]
- Elektronegativita je schopnost prvku přitahovat k sobě vazebné elektrony (míra schopnosti přitahovat svoje vazebné elektrony)
- v periodě stoupá zleva doprava a ve skupině klesá směrem dolů
- elektronegativní prvky: snaha dosáhnout elektronové konfigurace nejbližšího vzácného plynu – tzv. oktetové pravidlo
- elektropozitivní prvky: snaha dosáhnout konfigurace předcházejícího vzácného plynu
Kovy, nekovy a polokovy[upravit | editovat zdroj]
- kovy – elektropozitivní prvky, hlavně s-prvky a p-prvky s malým počtem elektronů ve valenční vrstvě, d a f-prvky. Lehce vytvářejí kationty, v pevném skupenství vytvářejí kovovou mřížku
- nekovy – elektronegativní prvky, především p-prvky s větším počtem elektronů ve valenční vrstvě (například: halogeny, chalkogeny, vodík, uhlík, dusík,..). Lehce vytvářejí anionty.
- polokovy – mají některé vlastnosti kovů a některé nekovů.
- kovové vlastnosti prvků narůstají ve skupinách směrem dolů a v periodách zprava doleva
Odkazy[upravit | editovat zdroj]
Související články[upravit | editovat zdroj]
Použitá literatura[upravit | editovat zdroj]
- SILNÝ, Peter a Beata BRESTENSKÁ. Prehľad chémie 1. 1. vydání. Bratislava : Slovenské pedagogické nakladateľstvo, 2000. sv. 1. s. 246. ISBN 80-08-00376-6.