Odběr krve na vyšetření
Odběr krve patří k nejčastějším odběrům biologického materiálu. Odebírat můžeme venózní, arteriální a kapilární krev. Laboratorně se poté analyzuje plná krev (při biochemickém vyšetření), plazma (například při vyšetření koagulačních faktorů), nebo sérum (například při mikrobiologickém vyšetření).
Jelikož pro hematologická (a další) vyšetření je potřeba zajistit nesrážlivou krev, používají se pro zpomalení koagulačních procesů antikoagulancia. Při odběrech se používají tři hlavní činidla: EDTA (fialová zkumavka), citronan sodný (modrá zkumavka) nebo heparin (zelená zkumavka).
| Vyšetření krve | |
|---|---|
| Biochemické vyšetření |
Stanovují se hodnoty tuků, cukrů, bílkovin, minerálů, enzymů, hormonů a dalších chemických látek, acidobazická rovnováha a krevní plyny. |
| Hematologické vyšetření |
Vyšetření se zaměřuje na krevní buňky, vyžaduje tak nesrážlivou krev. |
| Imunohematologické vyšetření |
Určení krevní skupiny, Rh-faktoru, koncentraci a typ protilátek a krevního obrazu. |
| Hodnocení hemokoagulačních faktorů |
Využívá se měření protrombinového času, fibrinogenu, dekalcifikačního času a dalších veličin. Další významnou vlastností krve je sedimentační rychlost erytrocytů, která by měla být u mužů 3–5 mm/h, u žen 8–10 mm/h. |
Podle způsobu odběru krve rozlišujeme uzavřený (vakuový) a otevřený. Uzavřený vylučuje přímý kontakt sestry s krví a využívá souboru zkumavek uzavřeného systému. Při otevřeném se využívají jednorázové odběrové pomůcky a používá se v případě, že vakuový způsob nelze z nějakého důvodu využít. Krev je při otevřeném způsobu odběru nasáta do stříkačky tahem pístu a následně se přesune do zkumavek, které se odesílají na vyšetření.
Postup při odběru venózní krve[upravit | editovat zdroj]
Sestra musí nejprve identifikovat pacienta, zjistit, zda dodržel předepsanou dietu (může mít vliv na výsledky některých vyšetření) a zajistí mu vhodnou polohu. Následně zvolí místo vpichu a vyhmatá žílu (přičemž si může pomoci zaškrcovadlem). Místo vpichu je omyto a proximálně od něj je umístěno Esmarchovo obinadlo (v případě odběru na končetině). Céva je znovu vyhmatána, a místo vpichu je odesinfikováno.
Vpich se provede jehlou se skoseným hrotem nahoru. Po průniku do žíly dojde ke snížení úhlu a za pevného přidržování držáku jehly je do krátké kanyly zatlačena příslušná zkumavka tak, aby byla propíchnuta gumová membrána uzavřeného systému. Následně se otevře bezpečnostní ventil, nasaje se určité množství krve a uvolní se obinadlo.
Při ukončování odběru se nejprve vyjme zkumavka z držáku, následně se nad místem vpichu přiloží tampon a držák s jehlou se vyjme ve směru cévy. Jehla se vyhodí do plnostěnné nádoby a tampon je přitlačen na místě vpichu a následně zalepen.
Možnými komplikacemi při odběru krve je hemolýza erytrocytů v důsledku znečištění jehly od desinfekce. Při nesprávném vpichu může vzniknout hematom, dojít k narušení nervu, ke 
krvácení z místa vpichu nebo nevolnosti či mdlobám. Nevolnost se může vyskytnou zejména u pacientů trpících hematofobií (chorobný strach z krve, ať už vlastní, či cizí).
Zejména při větších odběrech je záhodno, aby pacienti byli dobře hydratovaní a nemohlo tak dojít k hypovolemickému šoku. Toto riziko je vážnější u novorozenců, u nichž je k dispozici mnohem menší množství krve, než u dospělých pacientů a už běžný odběr jim může způsobit potíže.
Postup při odběru kapilární krve[upravit | editovat zdroj]
.jpg)
Odběr kapilární krve se provádí nejčastěji z bříška prstů ruky nebo ušního lalůčku. Odebraná kapilární krev se používá k měření glykemie, jaterních testů nebp (CRP/C-reaktivního proteinu). Místo vpichu je nejprve odesinfikováno, následně se provede vpich lancetkou nebo vystřelovací jehlou. První kapka krve se stírá, protože obsahuje velké množství tkáňového moku a zbytky desinfekce, k vyšetření se používá až druhá kapka (případně i další kapky, pokud je krve potřeba více).
Odkazy[upravit | editovat zdroj]
Použitá literatura[upravit | editovat zdroj]
- JIRKOVSKÝ, Daniel, et al. Ošetřovatelské postupy a intervence: učebnice pro bakalářské a magisterské studium. 1. vydání. Praha : Fakultní nemocnice v Motole, 2012. 411 s. ISBN 978-80-87347-13-3.
