Miller-Diekerův syndrom

Miller-Diekerův syndrom (dále jen MDS), také znám jako Miller-Diekerova lissencephalie je vzácná dědičná choroba, která se projevuje poruchou vývoje mozku a charakteristickým obličejem. MDS je nevyléčitelná choroba a jedinci, kteří jí trpí, se dožívají okolo dvou let.

MDS byla objevena v 60. letech 20. století nezávisle dvěma lékaři: J. Millerem a H. Diekerem.

Příčina

MDS je autosomálně dominantní porucha vývoje mozku.

Jedná se o mikrodeleční syndrom na chromozomu 17, který je charakterizován hemizygotní delecí 17p13.3 a tím ztrátou několika sousedních genů. V této oblasti se vyskytuje více než 50 genů, ale za hlavní charakteristický znak (lissencephalii) MDS je zodpovědný gen LIS1, který je důležitý pro normální vývoj mozku. 90% pacientů má deleci právě v tomto genu. LIS1 kóduje podjednotku enzymu PAPAF, který je zodpovědný za organizaci mikrotubulů potřebných pro migraci neuronů.

Fenotyp dále ovlivňuje ztráta ostatních genů, které pravděpodobně způsobují charakteristickou facies postižených jedinců.

17. chromozom

Příznaky a fenotyp

Příznaky MDS zahrnují dysgenezi mozku, hypotonii a faciální dysmorfii. Mozek je hladký (=lissencephalie) a bez gyrifikace. Existuje lissencephalie typu 1, která je charakterizována úplnou agyrií a typu 2, kde můžeme najít rýhy u frontálního a okcipitálního pólu. Mozková kůra je tvořena pouze 4 vrstvami (místo 6), což je způsobeno nedokonalou migrací neuronů do korové vrstvy mozku během 3. a 4. měsíce vývoje.

Plod může být postihnut polyhydramniem, sníženým intrauterinním růstem a redukcí pohybů během vývoje.

Novorozenci mají charakteristickou facies, která se vyznačuje malým nosem s antivertovanými nostrilami, vystupujícím horním rtem s tenkým červeným okrajem a mikrognatií. Mezi další znaky patří vysoké čelo, malá brada a ploché boltce. Jejich vývoj ustrne na úrovni 3. - 6. měsíce a nenaučí se sedět ani chodit samostatně.

Dědičnost a prognóza

Většina pacientů umírá před reprodukčním věkem a proto pouze okolo 20 % pacientů zdědí chorobu po rodičích, většina získá mikrodeleci mutací de novo. Rodiče s balancovanou přestavbou mají riziko potratů 22 % a riziko narození postiženého jedince 26 %.

U rodiče postiženého jedince je vyšetřován karyotyp a gen LIS1 metodou FISH.

V časných stadiích života se u těchto jedinců vyskytuje hypotonie, ale s přibývajícím věkem se rozvíjí spasticita a křeče. Pacienti trpí těžkou mentální retardací, jejich motorický vývoj ustrne a jsou schopni pouze nespecifických odpovědí.

Děti zpravidla trpí epilepsií, která se projevuje do 6. měsíce života. Dále mají problémy s přijímáním potravy, kterou nedokáží spolknout a tím hrozí aspirační pneumonie. U pacientů se může vyskytovat mikrocephalie, kryptorchismus, omphalokély, srdeční vady, klinodactylie a renální anomálie.

Většinou se pacienti nedožívají více než dvou let.

Odkazy

Související články

• Mikrodeleční syndromy

Použitá literatura

• THOMPSON, James Scott, Margaret Wilson THOMPSON a Robert L NUSSBAUM, et al. Klinická genetika: Thompson & Thompson. 6. vydání. Praha : Triton, 2004. 426 s. ISBN 80-7254-475-6.