Karcinom prostaty/PGS

			Článek byl označen za rozpracovaný, od jeho poslední editace však již uplynulo více než 30 dní
			Chcete-li jej upravit, pokuste se nejprve vyhledat autora v historii a kontaktovat jej. Podívejte se také do diskuse.
			Pokud vše nasvědčuje tomu, že původní autor nebude v editacích v nejbližší době pokračovat, odstraňte šablonu {{Pracuje se}} a stránku upravte.
			Stránka byla naposledy aktualizována ve čtvrtek 28. června 2018 v 18:24.

			Tento článek je určen pro postgraduální studium
			Prosíme, neprovádějte věcné editace, nemáte-li potřebnou kvalifikaci.
			Editujte s rozvahou. Věcné změny nejprve projednejte v diskusi.

Mnohočetná osteoplastická ložiska metastáz karcinomu prostaty. Postižení je patrné zejména v křížové kosti, v levé kyčelní kosti (tedy na snímku vpravo), v levém sedacím hrbolu a v proximální části levého femuru.

Karcinom prostaty je jednou z nejčastějších malignit u mužů.

Historie

Karcinom prostaty se sice v pozůstatcích nezachovává, ale protože poměrně často metastazuje do kostí. Ložiska v kostech mohou být označena jako stopy po metastatickém postižení skeletu při karcinomu prostaty na základě morfologické analýzy spočívající zejména v posouzení rentgenového snímku analyzované kosti a na základě studia mikroskopických morfologických charakteristik optickým i elektronovým mikroskopem. Obraz metastatického postižení kosti je totiž pro některé typy nádorů poměrně charakteristický. U kosterních pozůstatků lze využít i metod proteomické analýzy, protože proteiny extracelulární matrix obklopené hydroxyapatitem anorganické složky kostní hmoty mohou být zachovány i několik staletí. Nejstarší prokazatelné metastatické postižení bylo prokázáno na kostře neznámého Skytského krále nalezené na pohřebišti poblíž města Arzhan na Sibiři. Podle antropologické analýzy ostatků tento muž zemřel ve věku čtyřicet až padesát let. Stáří ostatků je přibližně 2700 let.

První histopatologickou diagnózu karcinomu prostaty stanovil v roce 1853 britský chirurg J. Adams. Je zajímavé, že karcinom prostaty pokládal za vzácně se vyskytující onemocnění. Ostrý kontrast mezi současným stavem a stavem v polovině 19. století je způsoben následujícími faktory:

• Až do konce 19. století nebyl karcinom prostaty nijak odlišován od jiných příčin obstrukce dolních močových cest.
• Riziko nádoru roste velmi rychle s věkěm. S prodlužováním věku tedy progresivně narůstá i počet případů.
• Některé faktory tzv. západního životního stylu představují rizikové faktory pro vznik karcinomu prostaty.

Nárůstu prevalence se podílí i včasný záchyt onemocnění s dobrou prognózou. Pro srovnání, v polovině 20. století byl typický pacient s nově diagnostikovaným karcinomem prostaty sedmdesátiletý muž s metastatickým postižením skeletu nebo měkkých tkání s prognózou jeden až dva roky.

K přelomu v terapii došlo ve 40. letech 20. století, kdy Ch. B. Huggins (1901–1997) zjistil, že karcinom prostaty reaguje na odstranění androgenní stimulace cestou kastrace nebo podáváním estrogenů. Orální antiandrogenní terapie podáváním perorálních estrogenů se tak stala první skutečně efektivní systémovou protinádorovou terapií. Jeho práce byla oceněna Nobelovou cenou za lékařství a fyziologii v roce 1966.