Historie plastické chirurgie
Lidká nespokojenost se svým vzhledem je stará jako lidstvo samo. Touhu po dokonalém zevnějšu, neustálém vylepšování tělesných proporcí a dalších estetických změn nalezneme všude po světě od nejstarších civilizací po dnešní moderní svět.
Starověký Egypt[upravit | editovat zdroj]
U starých Egypťanů víme, že jejich poznání v oblasti léčitelství bylo na svojí dobu na vysoké úrovni. Díky procesům mumufikace se nučili taje lidského těla a byli schopni provádět i poměrně složité chirurgické zákroky. Avšak staří Egypťané se vylepšováním živých příliš nezatěžovali, ale o to víc se věnovali mrtvým. Na tělech svých panovníků prováděli výkony v mnohém připomínající práci plastického chirurga. Například mumie Ramsese II. měla chirurgicky upravený nos. Další mumie egyptských faraonů měly zase tváře vycpané obvazy podobně, jako se v současné době používají silikonové implantáty. Egyptologové se domnívají, že tyto zákroky měly udržet těla v co nejdokonalejší kondici i po smrti. Z papyrů víme, že Egypťané byli schopni praktikovat tyto záktoky i na živých pacientech, ale pravěpodobě to nedělali.
Starověká Indie[upravit | editovat zdroj]
Opravdová plastická chirurgie se ale nejspíš zrodila v Indii, kde dokázali už v sedmém století před naším letopočtem udělat mistrovské rekonstrukce nosu. Při operaci se používala kůže odříznutá z čela nebo tváří. Sanskrtem byla psána i první pojednání věnovaná plastické chirurgii. Zabývala se možnostmi, jak nahradit nos nebo ucho, o které postižený ztratil v bitvě, nebo mu byly uříznuty za trest. Pravděpodobně neznámějším plastickým chirurgem tohoto období byl Sushruta, který působil v Indii 600 let před naším letopočtem. Vydal knihu Sushruta Samhita, v níž popsal mimo jiné i rekonstrukci nosu a uší. Odřízl kůži z čela nebo tváře, vytvaroval ji pomocí kovové destičky a přišil k obličeji. Do nosních dírek se vkládaly dřevěné trubičky, které udržovaly průchodné dýchací cesty. Tato metoda se pak používala až do osmnáctého století.
Starověký Řím[upravit | editovat zdroj]
Starověcí Římané velmi obdivovali krásu nahého těla a snažili se jeho nedokonalosti opravit. Terčem posměchu byla především obřízka, kterou někteří římští císaři dokonce i zakazovali. V této oblasti vynikal především lékař Cornelius Celsus, který prováděl, a následně i popsal, operace obnovující předkožku. Dělaly se u mužů, kteří se bez předkožky narodili, nebo byla příliš úzká a musela jim být odstraněna. Celsus mimo jiné popsal i zmenšování prsů u obézních mužů. Dále také plastiky nosu, rtu a boltců.
Středověk[upravit | editovat zdroj]
Ve středověku dochází k úpadku plastické chirurgie a medicíny jako takové. Z popela vstává až v renesanci.
15. století[upravit | editovat zdroj]
V polovině 15. století Heinrich von Pfalzpaint popsal poprvé v Evropě způsob, "jak je možné vytvořit nový nos, o který člověk přišel po útoku psa". Využíval k tomu kůži ze zadní strany paže. S ohledem na rizika, která s sebou nesl jakýkoli chirurgický zákrok (a zejména ten v oblasti hlavy nebo obličeje), však dlouho nebyla plastická chirurgie nijak běžná. Dokud se totiž nezačala používat anestézie, chirurgické zákroky byly spojeny s obrovskou bolestí a hrozilo velké nebezpečí infekce.
18. století[upravit | editovat zdroj]
Rozmach zažila plastická chirurgie na konci 18. století, kdy britští chirurgové s úžasem sledovali při práci indického zedníka. Ten dokázal zručně odoperovat Brita, kterému uřízli nos v tureckém vězení. Britští lékaři jeho metodu okopírovali a rozšířili ji po celé Evropě. Jejím velkým propagátorem, který ji v roce 1818 popsal i v knize Rhinoplastik, byl lékař Karl Ferdinand Graefe. Ten poprvé popsal i operaci rozštěpu a operaci očních víček. V roce 1792 provedl chirurg Chopard první operaci rtu, při níž použil kůži z krku. V roce 1814 úspěšně operoval Joseph Carpue britského důstojníka, který přišel o nos v důsledku otravy rtutí. V roce 1891 představil Američan John Roe výsledek své operace, při níž mladé pacientce narovnal křivý nos.
1. světová válka a meziválečné období[upravit | editovat zdroj]
Díky hrůzám 1. světové války měli chirurgové dostatek "materiálu", díkykterému se mohli zlepšovat. Kosmetické zákroky se nejčastěji týkaly rozdrcených čelistí, uříznutých nosů, nebo řezných ran v obličeji. Prosadil se zejména novozélandský chirurg Harold Gillies, který vyvinul množství technik moderní plastické chirurgie, když pečoval o vojáky s obličeji znetvořenými válečným zraněním. Jeho práci pak v průběhu druhé světové války rozvinul jeho student Archibald McIndoe. V roce 1946 potom provedl Gillies první operaci, při níž přeoperoval ženu na muže. Mezi další významné chirurgy patřili Frncouzi Moresion a Ombrédanne, Angličan Kilner, Němec Lexer a Rus Limberg. Na území České republiky nesmíme opomenout významného Františka Buriana. V roce 1930 vznikla Francouzská společnost plastické a estetické chirurgie. Rok po té i Američané zakládají svojí Americkou společnost plastické chirurgie. A v roku 1933 je do Paříže svolán 1. mezinárodní kongres plastické chirurgie
2. světová válka a poválečné dějiny[upravit | editovat zdroj]
Od roku 1946 začíná vycházet časopis Plastic and Reconstructive Surgery. V roce 1955 byla obnovena Mezinárodní společnost plastické chirurgie. Dějiny moderní plastické chirurgie se začaly psát v šedesátých a sedmdesátých letech. Plastická chirurgie se dostala do centra lékařské pozornosti a zákroky začaly být mnohem častější. V šedesátých letech také nastoupil na scénu silikon a v roce 1962 vyvinul Thomas Cronin první implantáty vyrobené ze silikonu. V průběhu následujících deseti let se silikon používal k vylepšení snad každé části těla.
Vývoj plastické chirurgie v Československu[upravit | editovat zdroj]
František Burian (17. září 1881, Praha – 15. října 1965, Praha ) byl český lékař, který je považován za zakladatele československé a za jednoho z průkopníků světové plastické chirurgie. Jeho zásluhou byla v ČR coby první zemi na světě plastická chirurgie v roce 1939 uznána jako samostatný medicínský obor. Burian inicioval vybudování pracovišť plastické chirurgie v Brně, Bratislavě a Košicích. Plastickou chirurgii v Československu dovedl na špičkovou úroveň a to o generaci dříve než ve většině rozvinutých zemí.
Lékařství studoval na pražské Lékařské fakultě Univerzity Karlovy. Promoval 6. dubna 1906 a získal titul MUDr. Pracoval pak jako asistent v patologicko-anatomickém ústavu, který vedl Jaroslav Hlava. V závěru října 1912 odjel do Bělehradu a později do Sofie, kde působil jako chirurg v balkánské válce a řídil velkou vojenskou nemocnici. Po návratu z Balkánu si v lednu 1914 zřídil soukromou praxi v Praze. V srpnu téhož roku byl povolán k vojsku. Rok a půl pak pracoval jako vedoucí chirurg pražské záložní vojenské nemocnice, umístěné v Rudolfinu. Stále experimentoval a vymýšlel nové způsoby léčby. Po válce pracoval v pražské posádkové nemocnici. Na základě svých zkušeností válečného chirurga prosadil zřízení stanice plastické chirurgie, ze které se později stal Ústav plastické chirurgie. V roce 1937 byl jmenován mimořádným profesorem estetické chirurgie a přednostou Ústavu plastické chirurgie, který byl přestěhován do Fakultní nemocnice Královské Vinohrady. Ústav se v roce 1948 změnil na kliniku plastické chirurgie a František Burian se stal jejím přednostou. Ředitelem laboratoře plastické chirurgie ČSAV byl od roku 1955 až do konce života.
Věnoval se vrozeným vadám zejména rozštěpům, ale i poraněním a popáleninám. Rozštěpy se staly jeho celoživotním koníčkem. Publikoval více než dvě stě vědeckých prací, několik monografií například Chirurgie rozštěpů nebo Atlas plastické chirurgie a vysokoškolských skript. Burian často přednášel v zahraničí a bylo mu v roce 1937 uděleno čestné členství chirurgické společnosti USA a nedlouho nato i členství Akademie věd USA.
Další významní lékaři: prof. V. Karfík, prof. H. Pešková, prof. M. Fára, prof. R. Königová a další
Odkazy[upravit | editovat zdroj]
Použitá literatura[upravit | editovat zdroj]
- MĚŠŤÁK, Jan, et al. Úvod do plastické chirurgie. 1. vydání. Praha : Univerzita Karlova v Praze - Nakladatelství Karolinum, 2005. 125 s. ISBN 80-246-1150-3.
