Glaukom (pediatrie)
Glaukom v dětském věku vzniká při nesprávném vývoji očních struktur. Už během embryonálního období dochází k deformacím předního očního úhlu. Tyto změny mohou být samostatným defektem, nebo mohou být spojeny s jinými očními či systémovými chorobami.
Mezi symptomy spadá podráždění oka, slzení, světloplachost, v důsledku toho zavírání očí či schovávání hlavy do polštáře. Oči jsou velké, je patrný edém rohovky (někdy se specifickým barevným odleskem). Na rohovce jsou patrné buly.
Klasifikace[upravit | editovat zdroj]
Podle příčiny[upravit | editovat zdroj]
Podle příčiny rozlišujeme primární a sekundární typ glaukomu.
Primární typ[upravit | editovat zdroj]
Vzniká při perzistenci Barkanovy membrány před trabekulární sítí. Překrývá struktury komorového úhlu a blokuje tak resorpci komorové tekutiny. Vyžaduje chirurgickou léčbu.
Sekundární typ[upravit | editovat zdroj]
Souvisí s dalšími očními nebo systémovými onemocněními (fakomatózy).
Podle věku[upravit | editovat zdroj]
Podle věku rozlišujeme kongenitální, infantilní a juvenilní glaukom. U dětí mladších tří let vede trvale zvýšený nitrooční tlak ke zvětšení očního bulbu (hydroftalmus, buftalmus).
Kongenitální glaukom (glaucoma congenitum)[upravit | editovat zdroj]
Kongenitální glaukom se manifestuje do tří měsíců věku. Rozlišujeme primární a sekundární typ (viz výše), s hydroftalmem nebo bez něj.
Primární vrozený glaukom s hydroftalmem[upravit | editovat zdroj]
Vyskytuje se přibližně u 1 novorozence z 10 000. Častěji se vyskytuje bilaterálně u chlapců. Většinou je výskyt sporadický, ale v 10–15 % je geneticky podmíněný (AR-dědičnost).
Infantilní glaukom (glaucoma infantile)[upravit | editovat zdroj]
Infantilní glaukom se manifestuje mezi třetím měsícem a třetím rokem života. Stejně jako u kongenitálního rozlišujeme primární a sekundární typ s nebo bez hydroftalmu.
Juvenilní glaukom (glaucoma iuvenile)[upravit | editovat zdroj]
Juvenilní glaukom se manifestuje po třetím roku života. Rozděluje se na primární a sekundární typ.
Klinické projevy[upravit | editovat zdroj]
Pro diagnózu musí být přítomny alespoň dva z následujících příznaků:
- Triáda slzení, světloplachost a blefarospasmus
- Zvětšení rohovky (nad 12 mm) a změna její transparence
- Glaukomové změny na terči zrakového nervu (cup-to-disc ratio > 0,3)
- Zvýšení nitrooční tlak
- Změny v komorovém úhlu
Prognóza[upravit | editovat zdroj]
Prognóza se odvíjí od stupně poškození zrakového nervu v čase diagnózy, úspěšnosti kompenzace nitroočního tlaku a úspěšnosti léčby tupozrakosti.
Negativními faktory je časný výskyt glaukomu a velký průměr rohovky.
Pacienti s dětským glaukomem tvoří čtvrtinu dětí docházejících do škol pro slabozraké a nevidomé.
Léčba[upravit | editovat zdroj]
Děti vyžadují celoživotní sledování na udržování cílového vnitroočního tlaku. Provádí se korekce refrakčních vad a léčba amblyopie (obvykle anizometropická). Zároveň musí probíhat podpora vývoje (psychomotorického i sociálního).
Goniotomie[upravit | editovat zdroj]
Chirurgický zákrok, při kterém se otevírá trabekulární síť pro zabezpečení odtoku komorové tekutiny. Je vhodný, je-li rohovka zcela čirá.
Trabekulotomie[upravit | editovat zdroj]
Alternativa, pokud rohovka není čirá. V trabekulární síti se vytvoří otvor, aby byl zabezpečen odtok komorové tekutiny přímo do Schlemmova kanálu.
Trabekulektomie[upravit | editovat zdroj]
Spočívá v tvorbě nového drenážního kanálu, který odvádí komorovou tekutinu pod spojivku. Možnou komplikací je hypotonie oka (snížený nitrooční tlak).
Implantace drenážních zařízení[upravit | editovat zdroj]
Implantáty regulující odtok tekutiny z oka. Jedná se o účinnější metodu, ale často spojenou s komplikacemi, obzvláště u malých dětí.
Cyklokryoterapie nebo laserová cyklofotokoagulace[upravit | editovat zdroj]
Vzácněji prováděná, snižuje tvorbu komorové tekutiny v řasnatém tělese zničením tamních buněk.
Farmakoterapie[upravit | editovat zdroj]
Pouze doplňková léčba, případně pokud chirurgický zákrok nemůže být vykonán okamžitě.
Používají se β-blokátory či inhibitory karboanhydrázy (dorzolamid), obojí snižující tvorbu komorové tekutiny. Další možností jsou prostaglandinové analogy, které se u dětí však používají vzácněji kvůli potenciálním vedlejším účinkům na růst očních tkání. Zřídka se používají ještě α-agonisti (způsobují ospalost a hypotenzi).