Fyzioterapie

Z WikiSkript

Pojem fyzioterapie pochází z řeckého slova fysis - přírodní síla a therapeiá - léčení jako poskytnutí služby. K léčebnému ovlivnění patologických stavů využívá různých forem energií (včetně pohybové). Dělí se na léčebnou tělesnou výchovu (LTV) a fyzikální léčbu[1].


Léčebná tělesná výchova[upravit | editovat zdroj]

  • Skupinová / individuální rehabilitace.
  • Kondiční cvičení – již v akutním až subakutním stavu s nemocným na lůžku, i jako preventivní RHB u rizikových skupin.
  • Cvičení podle svalového testu – význam hl. u periferních paréz, cvičení proti odporu, využití činek + kladek.
  • Při spastických poruchách – Kabatova technika – vychází z urč. pohybových vzorců, založena na principu svalové souhry, pohyb v diagonálách.
  • Metoda manželů Bobathových – hl. u dětí s DMO, využívá poloh pro započetí pohybu, kdy je tlumena spasticita, s využitím šíjových, vestibulárních reflexů a různých cvičebních pomůcek.
  • Vojtova metoda – vychází z fylogeneze pohybu, u člověka existují 2 reflexní zakódované pohybové celky: reflexní plazení + reflexní otáčení – lze je vybavit jen při určité poloze a stimulaci, indikace: DMO, spastické hemiparézy po CMP aj[1].

Fyzikální léčba[upravit | editovat zdroj]

  • Stejnosměrný proud: galvanizace – urychluje metabolismus ve tkáních;
  • střídavé interferenční proudy – ovlivnění bolestivosti (diadinamik, analgonik aj.);
  • IR záření – „předehřátí“, uvolnění spasticity před následným cvičením;
  • elektromagnetické vlnění – zmírnění zánětu, degenerativní onemocnění muskuloskeletálního aparátu;
  • UZ – rozrušení srůstů, zmírnění spasticity, analgetické účinky;
  • laser – urychlení hojení různých sval. a kloubních poranění, omezení vzniku keloidních jizev;
  • UV zářeníosteoporóza;
  • zábaly parafínem – zmírnění spasticity před cvičením;
  • vodoléčba – vířivé lázně pro horní i dolní končetiny, bahenní a slatinové zábaly + koupele, skotské střiky, sauna[1].

Odkazy[upravit | editovat zdroj]

Související články[upravit | editovat zdroj]

Reference[upravit | editovat zdroj]

  1. a b c SEIDL, Zdeněk a Jiří OBENBERGER. Neurologie pro studium i praxi. 2. vydání. Praha : Grada Publishing, 2004. ISBN 80-247-0623-7.