Dezinficiencia a antiseptika
Jako dezinficiencia a antiseptika označujeme látky, které usmrcují mikroorganismy a používají se k dezinfekci a asepsi. Jejich účinek je málo selektivní, takže toxicky působí často nejen na mikroorganismus, ale i na buňky hostitelského organismu. Proto se používají:
- v neživém prostředí – dezinficiencia,
- pouze lokálně, např. se aplikují na povrch tkáně – antiseptika.
Obecně platí, že dezinficiencia a antiseptika mívají omezené spektrum účinnosti. Jejich účinnost také výrazně závisí na koncentraci, době expozice a dalších parametrech (teplota, …).
Alkoholy a fenoly[upravit | editovat zdroj]
Mechanismus působení alkoholů je založen především na porušení buněčné membrány bakterií a na denaturaci bílkovin. Etanol působí baktericidně v koncentraci 60–70 %, v nižších i vyšších koncentracích je méně účinný. Pro dezinfekci povrchu pokožky se často používá také 70% izopropanol.
Obecně tradované tvrzení, že konzumace koncentrovanějších alkoholických nápojů může ochránit před alimentárními infekcemi, nelze podložit dezinfekčním působením etanolu. Koncentrace etanolu v alkoholických nápojích je z hlediska jejich dezinfekčního působení zcela nepostačující, k dalšímu naředění dojde v trávicím traktu. Ingesce alkoholického nápoje však může, podobně jako např. pozření silně kořeněného jídla, stimulovat žaludeční sekreci a tím podpořit antibakteriální účinek žaludeční šťávy.
Fenol působí jako silné denaturační činidlo. Dlouho byl používán k dezinfekci povrchů („karbolka“), je však silně dráždivý a nepříjemně zapáchá. Dnes se využívají některé deriváty fenolu, zejména chlorované (např. chlorhexidin), které současně působí i jako oxidační činidla (viz níže).
Aldehydy[upravit | editovat zdroj]
Aldehydy se rychle váží na bílkoviny (aldehydová skupina vytváří Schiffovu bázi s aminoskupinami) a denaturují je. Formaldehyd je účinný dezinfekční prostředek, za určitých podmínek může být použit i k chemické sterilizaci. Podobně se jako dezinficiens používá glutaraldehyd.
Oxidační činidla[upravit | editovat zdroj]
Účinek řady dezinfekčních a antiseptických prostředků je založen na oxidačním působení jejich složek. Tím poškozují bílkoviny mikroorganismů, jejich biologické membrány a případně i nukleové kyseliny.
Peroxid vodíku se používá jako 3% vodný roztok. Uvolňování molekulárního kyslíku při kontaktu s tkáněmi přispívá i k mechanické očistě dezinfikovaného místa. Antibakteriální a fungicidní účinek má také manganistan draselný. Silné dezinfekční účinky má kyselina peroxyoctová (Persteril®), která se používá i k vyššímu stupni dezinfekce.
Oxidační vlastnosti se pravděpodobně podílí i na účinku jódu, i když mechanismus jeho působení není dosud spolehlivě vysvětlen. Jód se špatně rozpouští ve vodě a je v roztoku málo stabilní, proto se používá buď ve formě etanolového roztoku (jodová tinktura), nebo dnes častěji navázán na polyvinylpyrolidon. Vzniká komplex (jodopovidon), který do roztoku uvolňuje volný jód. Jód patří mezi nejúčinnější antiseptika používaná k dezinfekci kůže, sliznic a ran.
Oxidační vlastnosti má i řada látek obsahujících chlor (např. chloramin B, chlornany – známé Savo® atd.). K dezinfekci vody se používá i samotný chlor, který po rozpuštění dává kyselinu chlornou; ta má rovněž oxidační účinky, snadno se redukuje na chloridy, popřípadě zpět na molekulární chlor.
Povrchově účinné látky[upravit | editovat zdroj]
Povrchově účinné látky umožňují díky svým detergentním vlastnostem odstranit z ošetřeného povrchu nečistoty, včetně množících se mikroorganismů. Aniontově aktivní tenzidy, především mýdla, mají jen slabý dezinfekční účinek; hlavní roli hraje zmíněná mechanická očista povrchu.
Výraznější dezinfekční účinky mají kationtově aktivní látky. Patří mezi ně kvarterní amoniové soli (např. benzalkonium chlorid), jsou častou součástí dezinfekčních roztoků používaných k omývání nástrojů či povrchů. Kationogenní tenzidy permeabilizují buněčné membrány, proto mají baktericidní účinek. Jejich účinek je prakticky zrušen anionogenními tenzidy (mýdly), přípravky na bázi kvarterních amoniových solí proto nesmějí být kombinovány s jinými čistícími prostředky.
Těžké kovy[upravit | editovat zdroj]
V některých zemích se dosud hojně používají sloučeniny obsahující komplexně vázanou rtuť. Rtuť se váže na sulfhydrylové skupiny a denaturuje tak bílkoviny. Hojné použití mají sloučeniny rtuti pro konzervaci různých výrobků (např. thimerosal jako aditivum v kosmetice, reagenciích apod.).
Významné dezinfekční vlastnosti má také stříbro. Jeho ionty denaturují bílkoviny. Stříbrem se často impregnují plasty, včetně výrobků používaných ve zdravotnictví, a také např. filtry používané pro úpravu roztoků či vzduchu.
Kyseliny[upravit | editovat zdroj]
Dezinfekční a antiseptický účinek je dán především schopností denaturovat bílkoviny. Kromě kyseliny peroxooctové zmíněné výše se dnes používá především kyselina boritá. Fungicidní účinky má kyselina salicylová, používaná v kožním lékařství. Mikrobicidně působí i 1% kyselina octová a další organické i anorganické kyseliny.
Odkazy[upravit | editovat zdroj]
Související články[upravit | editovat zdroj]
Použitá literatura[upravit | editovat zdroj]
- MELICHERČÍKOVÁ, Věra. Sterilizace a dezinfekce ve zdravotnoctví. 1. vydání. Praha : Grada Publishing, 1998. 102 s. Kapitola 6.8
- Chemické metody dezinfekce. s. 52-70. ISBN 80-7169-442-8.
- JAWETZ, Ernest. Dezinficiencia a antiseptika. In KATZUNG, Bertram G. Základní a klinická farmakologie. 2. vydání. Jinočany : H & H, 1995. 1072 s. s. 727-731. ISBN 80-85787-35-0