Detekce ionizujícího záření
Detekce ionizujícího záření funguje na principu interakce záření s látkou čidla. Čidlo neboli detektor přemění zářivou energii na jinou formu energie, která je dále snadno registrovatelná běžnými čidly. Použití různých typů detektorů uvažujeme podle druhu interakce , např. ionizační, scintilační.
Po detekci na vstupu měřící soustavy a absorpci fotonu nebo částice vznikne na výstupní části detektoru elektrický impuls. Dále jsou elektrické impulsy registrovány a počítány čítačem impulsů (v případě měření aktivity), nebo je měřena střední četnost elektrických impulsů integrátorem (v případě měření střední intenzity záření). Tento průběh můžeme pozorovat u detektorů v impulzním zapojení.
V případě použití více detektorů rozlišujeme dva druhy zapojení:
- koincidenční zapojení registruje pouze impulzy, které vznikly souběžně ve dvou a více detektorech;
- antikoincidenční zapojení nedovoluje registraci impulzů, které vznikly současně, a naopak přijímá impulzy, které nevznikly současně ve dvou a více detektorech.
Ionizační komory[upravit | editovat zdroj]
Ionizační komora je elektrodový systém sloužící k detekci ionizujícího záření, který může být izolovaný od prostředí, nebo volně umístěný ve vzduchu.
Geiger-Müllerovy počítače[upravit | editovat zdroj]
Geiger-Müllerův počítač (GM počítač) je detektor ionizujícího záření (obvykle β a γ, ale při vhodném uspořádání i částice α). Zařízení se skládá z trubice naplněné inertním plynem (Geigerovy trubice).
Scintilační detektory[upravit | editovat zdroj]
Scintilační detektor se skládá z luminiscenčního scintilačního krystalu (většinou thalliem aktivovaný jodid sodný NaI(Tl)), schopného zachytit ionizující záření ve formě γ nebo rentgenového paprsku.
Odkazy[upravit | editovat zdroj]
Související články[upravit | editovat zdroj]
Použitá literatura[upravit | editovat zdroj]
BENEŠ, Jiří, Pravoslav STRÁNSKÝ a František VÍTEK. Základy lékařské biofyziky. - vydání. Karolinum, 2005. 196 s. ISBN 9788024610092.