Automatizované externí defibrilátory

Z WikiSkript

Automatizované externí defibrilátory jsou přístroje sloužící k defibrilaci v terénu určené pro laickou veřejnost i profesionály. Jsou zařazeny jako třetí krok ve čtyřbodovém řetězci přežití vydávaném Evropskou radou pro resuscitaci (European Resuscitation Council − ERC) v rámci poskytování první pomoci. V dnešní době jsou AED hojně využívány v tzv. systému First Responder. Systém je využíván hlavně v místech se slabším pokrytím ZZS, na těchto místech jsou AED vybavovány např. jednotky dobrovolných hasičů, nebo městská policie.

Historie[upravit | editovat zdroj]

Od roku 1888, kdy lékař Mac William jako první vyslovil názor, že důvodem zástavy oběhu můžu být fibrilace komor, se odborníci snažili vyvíjet a zdokonalovat přístupy k obnovení srdečního oběhu elektrickými výboji. Od roku 1990 se potřeba časné defibrilace přesunula z rukou profesionálů na nelékaře díky přístrojům AED.

  • 1888 − Klinický lékař Mac William přišel s teorií fibrilace komor jako důvodu zástavy srdce a následně smrti.
  • 1932 − Dr. William Bennett Kouwenhoven vyvinul první přístroj k defibrilaci srdce elektrickým výbojem.
  • 1947 − Chirurg Claude Beck poprvé úspěšně defibriloval srdce na otevřeném hrudníku během operace.
  • 1956 − Paul Maurice Zoll jako první provedl úspěšnou externí defibrilaci.
  • 1990 − V souvislosti s novými poznatky začaly být v USA zaváděny do praxe první programy časného přístupu veřejnosti k defibrilaci pomocí AED.
  • 2005 − Evropská rada pro resuscitaci vydává nové doporučené postupy v resuscitaci, které nově zahrnují použití AED.[1]

Řetězec přežití[upravit | editovat zdroj]

Řetězec přežití

Hlavní snahou při poskytování první pomoci je, aby fibrilace komor či komorová tachykardie, které jsou důvodem asi 40 %[2] srdečních zástav, nepřešly v asystolii. Proto vznikla myšlenka automatizovaných externích defibrilátorů, které umožňují provádět defibrilaci v co nejkratším čase. S každou minutou se totiž pravděpodobnost obnovení oběhu snižuje o 7 až 10 %[3] v závislosti na nedostatečném okysličení srdce. Evropská rada pro resuscitaci každých 5 let[4] aktualizuje doporučené postupy pro resuscitaci. Základní řetězec přežití zahrnuje všechny aktivity potřebné k efektivnímu provedení první pomoci a uzdravení postiženého. Tzv. chain of survival, prvně zveřejněný v roce 1991[1] Americkou kardiologickou společností (AHA), obsahuje:

Automatizovaný externí defibrilátor
  1. Časné rozpoznání zástavy a zavolání pomoci.
  2. Časná kardiopulmonální resuscitace.
  3. Časná defibrilace.
  4. Časná poresuscitační péče.

Původní tříbodový systém rozšířil o časnou poresuscitační péči Dr. Richard Cummins.

Umístění elektrod[upravit | editovat zdroj]

Elektrody je potřeba správně nalepit na suchý hrudník v oblasti pravého podklíčku ve 2. mezižebří vpravo od sterna a vlevo v úrovni 4.−5. mezižebří ve střední axilární čáře[3]. Silné ochlupení zvyšuje impedanci hrudníku a zhoršuje adhezi elektrod, proto výrobci přikládají k přístrojům AED holítka. Cílem však není dokonalé oholení, ale odstranění co nejvíce ochlupení v co nejkratším čase bez poranění postiženého. Nachází-li se postižený na mokrém místě, rychle a šetrně jej přesuneme na místo suché a otřeme mu hrudník před nalepením elektrod zejména v oblasti jejich nalepení. Pokud má postižený implantovaný trvalý kardiostimulátor, umístíme elektrody alespoň 8 cm od něj, případně využijeme alternativní umístění elektrod anteroposteriorně či biaxilárně.

Symbol označující přítomnost AED

Přístroje[upravit | editovat zdroj]

Existuje více než 20 typů[1] AED a liší se velikostí elektrického výboje, počtem výbojů, hmotností a rozměry přístroje či typem baterie. Tyto přístroje mají v sobě naprogramovaný algoritmus, který uživatele přesně naviguje hlasovými nebo psanými pokyny a po přilepení elektrod díky diagnostickému systému samy zhodnotí srdeční rytmus. Jsou umísťovány na místech s velkou koncentrací lidí s výskytem zástavy alespoň 1 za 2 roky[5], jako jsou obchodní centra, stadiony, letiště apod. Oficiální registr AED neexistuje, ale napříkald mobilní aplikace Záchranka obsahuje mapu AED v České Republice. AED je po světě rozmístěno několik milionů a místa jsou označena mezinárodní značkou.

Poskytování první pomoci s AED[upravit | editovat zdroj]

Nejdříve zhodnotíme stav osoby v bezvědomí, uvolníme dýchací cesty a zkontrolujeme, zda postižený dýchá. Potom přivoláme záchrannou službu na čísle 155. Začneme provádět KPR v poměru 30:2[1], nebo pouze stlačováním hrudníku 100x za minutu a pokračujeme až do přinesení AED. Důležité je zbytečně nepřerušovat komprese hrudníku, takže v masírování pokračujeme při nalepování elektrod i při nabíjení přístroje. Během analýzy srdečního rytmu je naopak potřeba s postiženým nehýbat! Pokud přístroj doporučí provedení výboje, upozorní přítomné, aby se nedotýkali postiženého, a provede bifázický výboj sám (automatický) či po zmáčknutí tlačítka (semi-automatický, automatizovaný, v ČR nejběžnější). Ihned poté je potřeba pokračovat v KPR až do další analýzy AED, obnovení oběhu (aktivní dýchání, obrana pacienta), nebo příjezdu záchranné služby.

Odkazy[upravit | editovat zdroj]

Související články[upravit | editovat zdroj]

Použitá literatura[upravit | editovat zdroj]

  • KLEMENTA, Bronislav a Olga KLEMENTOVÁ. Resuscitace. 2. vydání. Olomouc : Epava, 2014. ISBN 9788086297477.

Reference[upravit | editovat zdroj]

  1. ↑ a b c d KLEMENTA, Bronislav a Olga KLEMENTOVÁ. Resuscitace. 2. vydání. Olomouc : Epava, 2014. ISBN 9788086297477.
  2. ↑ [online]. [cit. 2015-11-17]. Dostupné z: https://www.erc.edu/
  3. ↑ a b KOLÁŘ, Jiří. Kardiologie pro sestry intenzivní péče. 4. vydání. Praha : Galén, 2009. ISBN 978-80-7262-604-5.
  4. ↑ [online]. [cit. 2015-11-17]. Dostupné z: http://www.resuscitace.cz/?page_id=42
  5. ↑ KAPOUNOVÁ, Gabriela. Ošetřovatelství v intenzivní péči. 1. vydání. Praha : Grada, 2007. 350 s. ISBN 978-80-247-1830-9.

Externí zdroj[upravit | editovat zdroj]

Citováno z „https://www.wikiskripta.eu/index.php?title=Automatizované_externí_defibrilátory&oldid=442816“