Aplikace infuzí, parenterální výživa

Infuze a parentální výživa se podávají za účelem dodání tekutin v případě, že pacient není schopný je přijímat per os a mohou tak kompenzovat ztrátu tekutin při průjmu, zvracení, nebo nadměrném pocení. Infuzní roztok také může sloužit jako nosič účinné látky, jako zdroj minerálů nebo jako zdroj výživy. Při riziku vzniku hypovolemickém šoku také může sloužit jako náhrada krevní plazmy.

Infuzní souprava

Infusní sety, žilní kateter a přípravky pro parenterální výživu

Infuzní souprava se skládá ze silné perforační jehly, zásobníku, regulační svorky s jezdcem a hadičky infuzního setu s koncovou částí s krytem. Infuze a parentální výživa se nejčastěji podávají intravenózně, popřípadě subkutánně nebo intraoseálně. Kanyla se obvykle zavádí jako periferní žilní vstup na horní končetině, konkrétně na hřbetu ruky nebo předloktí. Někdy je nutno dodat infuzi přímo do centrálního žilního systému, k čemuž se používá vena subclavia nebo vena cava superior.

Pro dlouhodobou intravenózní terapii je možné využití implantovaného katetrového systému, který je vhodný pro opakovaný přístup a omezuje tak traumatizaci z častého napichování. Systém se skládá z komůrky implantované do podkoží nad třetím až čtvrtým žebrem laterálně od sterna. Při jejím zavádění se používá Huberova jehla.

Druhy infuzních přípravků

Trojkomorový vak s parenterální vyživou

Rozlišujeme infuzní roztoky krystaloidní, koloidní a emulze. Infuze jsou k dispozici ve skleněných nebo plastových nádobách, případně ve vacích. Při podávání parentální výživy je potřeba pacientovi podat větší množství různých látek. Máme zde proto dvě možnosti. První z nich je podání jednotlivých složek výživy v samostatných infuzích, což je však spojeno s rizikem infekce v důsledku nutné manipulace se soupravou. Druhou možností je aplikace vakem systému „vše v jednom“. Takové infuze jsou k dispozici jako dvoukomorové nebo trojkomorové vaky a jsou podávány prostřednictvím infuzní pumpy.

Podání infuze

Před zaváděním žilního katetru ověříme lékařskou medikaci a zkontrolujeme stav infuzního roztoku. Pokud je ordinován lék, nasajeme jej z ampulky, odesinfikujeme injekční port na soupravě a vpravíme do něj lék. Stříkačku následně odhodíme.

Infuzní nádobu musíme popsat číslem pokoje, číslem lůžka, jménem a příjmením pacienta, názvem a množstvím léku a časem napojení.

Infuzní set vyjmeme z ochranného obalu, posuneme regulační jezdec do horní části soupravy a uzavřeme regulační tlačku. Stejně tak uzavřeme odvzdušňovací ventil na komůrce a zavedeme perforační jehlu do infuzní nádoby. Nedominantní rukou následně uchopíme nádobu, obrátíme jí dnem vzhůru a zvedneme jí do výše očí. Stlačováním spodní části kapací komůrky naplníme rezervoár částečně roztokem (vytvoříme „hladinku“) a následně uvolníme tlačku, abychom roztokem naplnili zbytek setu (hadičku).

S takto připravenou infuzí jdeme za pacientem, kde zkontrolujeme jeho identitu, infuzi zavěsíme na infuzní stojan, provedeme proplach spojovací hadičky a napojíme jí na infuzní soupravu. Nastavíme rychlost infuze (tlačkou, nebo infuzní pumpou) a ujistíme se, zda se pacient cítí dobře. Při výměně infuze vyjmeme perforační jehlu a zavedeme ji do nové infuzní nádoby po předchozí desinfekci.

Mezi komplikace výkonu patří zejména paravazální podání (prosakování podávaných látek mimo cévu), propíchnutí žíly, infekce, nebo alergická reakce na infuzi.

Odkazy

Použitá literatura

• JIRKOVSKÝ, Daniel, et al. Ošetřovatelské postupy a intervence: učebnice pro bakalářské a magisterské studium. 1. vydání. Praha : Fakultní nemocnice v Motole, 2012. 411 s. ISBN 978-80-87347-13-3.