Retikulární formace
Feedback

Z WikiSkript

Verze z 29. 5. 2011, 12:01, kterou vytvořil Kotletka (Diskuse | příspěvky) (-různé významy)

Soubor:RF1.gif
Formatio reticularis na řezu oblongatou

Retikulární formace (RF) je fylogeneticky stará síť vzájemně propojených neuronů. Prostupuje mozkovým kmenem, pokračuje do thalamu a hypothalamu, kaudálně navazuje na propriospinální míšní síť.[1]

Jádra:

  1. při střední čáře pontu (nuclei raphe)
  2. laterálně magnocelulární RF (převážně eferentní)
  3. na pomezí pontu a oblongaty gigantocelulární RF + centrální retikulární jádro + parvocelulární RF (převážně aferentní) zasahující do mezencefala
  4. v oblongatě jádra paramediánní (propojení mozečku) + laterální (spojení s mozečkem a míchou)
  • funkce: gigantocelulární jádro – stoj + chůze, jádro v lat. pontu – kontrola močového měchýře, centrální jádra oblongaty – cirkulace + respirace[1]

Neurony RF produkují:

  • serotonin – s maximem v ncl. raphe v oblongatě, pontu i mezencefalu
  • dopamin – v tegmentu mezencefala
  • noradrenalin – v pontu – locus coeruleus + laterobazálně ve stěně IV. komory
  • adrenalin – v oblongatě
  • v patogenezi řady chorob figurují aminergní neurony kontrolující spánek a bdění, pozornost a náladu s úzkým vztahem k senzorice
  • serotonin + noradrenalin vztah k depresi, dopamin k schizofrenii[1]

Ascendentní retikulární formace

  • dostává všechny podněty ze všech aferentních senzitivních + senzorických drah (exteroreceptorů, proprioreceptorů, receptorů z vnitřních orgánů)
  • propojena s mozkovou kůrou
  • její stálá aktivita zajišťuje bdělost (ARAS – část RF, která svým působením na mozkovou kůru ovlivňuje vědomí a bdělý stav)
  • při poruše porucha vědomí (až kóma)[1]

Descendentní RF

  1. facilitační RF – má stálou aktivitu, v rostrální oblasti kmene
  2. inhibiční RF – nemá spontánní aktivitu, řízena kůrou + bazálními ganglii

Obě tyto části mají vztah k hybnosti, především k dráždivosti γ-motoneuronů.[1]

Odkazy

Související články

Reference

  1. Skočit nahoru k: a b c d e SEIDL, Zdeněk a Jiří OBENBERGER. Neurologie pro studium i praxi. 2. vydání. Praha : Grada Publishing, 2004. ISBN 80-247-0623-7.