Strukturní gen

Z WikiSkript

Definice[upravit | editovat zdroj]

Jako gen označujeme úsek DNA (sekvenci nukleotidů) na chromozomu, který je přepisován do mRNA. Jedná se o základní jednotku genetické informace. Jedna ze starších definic genu tvrdí, že je to úsek DNA kódující bílkovinu. Dnes ale víme, že ne všechny geny kódují bílkoviny, rozlišujeme je proto na několik typů podle jejich funkce:

  • geny strukturní;
  • geny pro RNA;
  • geny regulační.

Strukturní gen[upravit | editovat zdroj]

Strukturní gen je takový gen, který nese informaci o primární struktuře jednoho polypeptidového řetězce. Po transkripci do mRNA, vystřižení intronů a translaci tohoto genu vzniká protein – ať už s enzymatickou, strukturní (stavební jednotky buňky) nebo signální funkcí (imunoglobuliny, receptory). V lidském genomu představují tyto strukturní geny, tedy DNA kódující polypeptidy, jen asi 1,5 %. Většinu genomu tvoří mezigenová DNA, introny a nepřekládané oblasti genů. Přibližná délka exonu je asi 120 pb, zatímco intronu asi 3500 pb – z toho vyplývá, že exony, které jsou podkladem pro vznik proteinu, zaujímají v genomu 30× menší podíl.

Struktura strukturního genu[upravit | editovat zdroj]

Jak již bylo řečeno, v genu se nachází exony, nesoucí informaci o primární struktuře polypeptidu, a nekódující delší introny, které jsou vystřiženy. Na začátku a na konci genu se také nachází tzv. UTR oblasti – nepřekládané oblasti (untraslated regions).

Před vlastním genem se nachází promotor – určitá sekvence, kam se mimo jiné vážou transkripční faktory, a rozhoduje se, zda bude gen transkribován či nikoliv.

Za promotorem leží transkripční jednotka obsahující informaci pro hnRNA, jež je složena z intronů a exonů a po sestřihu se z ní stává mRNA. Na samotném konci transkripční jednotky se nachází terminátor – jedná se o další regulační oblast, po její transkripci se RNA polymeráza od matrice DNA odpojuje. Zpravidla této sekvenci předchází terminační kodon.

Gene.png


Odkazy[upravit | editovat zdroj]

Související články[upravit | editovat zdroj]

Použitá literatura[upravit | editovat zdroj]

  • GOETZ, Petr, et al. Vybrané kapitoly z lékařské biologie, díl 2. 1. vydání. Praha : Karolinum, 2002. 139 s. ISBN 80-246-0320-9.