Sliznice dýchacích cest

Dýchací cesty dělíme na horní a dolní dýchací cesty.

Horní dýchací cesty

Dále rozlišujeme části:

• nosní dutina;
• nosohltan (pars nasalis pharyngis).

Dolní dýchací cesty

Do nichž patří:

• larynx;
• trachea;
• 2 hlavní bronchy;
• sekundární (lobární) bronchy pro jednotlivé laloky;
• terciární (segmentární) bronchy pro jednotlivé bronchopulmonální segmenty (v pravé 10, v levé 8);
• bronchiolus terminalis.

Funkce

Hlavní funkcí dýchacích cest je dýchání a přenos kyslíku. Mezi další funkce patří upravení vlhkosti vdechovaného vzduchu a zmenšení teplotních rozdílů (ohřev). Dále se vzduch zbavuje větších částic nečistot pomocí řasinkového epitelu. Dýchací cesty také zajišťují rezonanci a tvorbu hlasu.

Sliznice (tunica mucosa)

Tunica mucosa se skládá z lamina epithelialis a lamina propria mucosae.

Schéma epitelu dýchacích cest: 1 – bazální membrána; 2 – pohárková buňka s granuly mucinu; 3 – řasinková buňka; 4 – kartáčová buňka s mikroklky; 5 – hlen; 6 – bazální buňky;

Lamina epithelialis

Tvoří jej víceřadý cylindrický epitel s řasinkami. Je charakteristický tím, že všechny buňky nasedají na bazální membránu, ale ne každá dosahuje na povrch. Najdeme zde tyto buňky:

• Řasinkové buňky − fungují koordinovaně v rámci jedné buňky i v rámci epitelu (posouvají hlen s nečistotami). Jejich řasinky kmitají směrem ven, pak se pomalu vracejí. Zajišťují samočistící schopnost epitelu.
• Pohárkové buňky − produkují hlen (glykosaminoglykany = mukopolysacharidy) − u povrchu viskóznějsí, u spodní části řidší; zachytává nečistoty.
• Bazální buňky − ukotvují epitel k bazální membráně. Předpokládá se, že jsou to kmenové buňky, které se v případě potřeby mohou diferencovat v chybějící buňky epitelu dýchacích cest.
• Neuroendokrinní buňky − produkují serotonin a různé peptidové hormony. Podobají se neuroendokrinním buňkám v GIT. Jejich přesná funkce se zatím neví, ale kvůli bohaté inervaci buněk, předpokládá se, že v slouží jako mechanoreceptory nebo chemoreceptory.

Pozor na záměnu epitelu dýchacích cest a respiračního epitelu, který je pouze v alveolech (jednovrstevný dlaždicový epitel).

V úseku od nosní dutiny po larynx je sliznice částečně pokryta vrstevnatým dlaždicovým epitelem, který je mechanicky odolnější vůči tření v důsledku přímého proudění vzduchu.

Lamina propria mucosae

V lamina propria se vyskytují venózní plexy (hlavně v nosní dutině), ve kterých proudí velké množství krve díky jejich bohatému prokrvení. To způsobuje ohřátí proudícího vzduchu. Na pravé a levé straně jsou venózní plexy jinak naplněny a vzduch většinou proudí širší částí. V této vrstvě sliznice najdeme seromucinózní tuboalveolární smíšené žlázky, které vylučují mucin jako sekret dýchacích cest. Tento sekret pokrývá sliznici, zabraňuje jejímu vysychání a zároveň zvlhčuje pronikající vzduch. Serózní složka obsahuje antibakteriální proteiny. V lamina propria jsou volně roztroušeny buňky imunitního systému a v některých místech se vyskytují i lymfatické folikuly (B-lymfocyty i T-lymfocyty).

Odlišnosti sliznice podle anatomické lokalizace

Dutina nosní

Pokožka v dutině nosní přechází ve vícevrstevný dlaždicovitý nerohovějící epitel. Ve vestibulum nasi filtrují velké částice z vdechovaného vzduchu krátké chlupy (vibrissae). Na rozhraní vestibulum nasi a cavitas nasi propria se epitel mění na typický řasinkový epitel dýchacích cest. Střední a dolní conchy jsou kryty epitelem dýchacích cest. V regio olfactoria pokrývá horní conchy čichový epitel. V oblasti nosních skořep je vyvinuta bohatá vaskularizace, která tvoří tzv. kavernózní tělíska. Díky této bohaté cévní síti dochází k ohřívání vzduchu (hlavně v dolních skořepách nosních).

 Podrobnější informace naleznete na stránce Dutina nosní.

Vedlejší dutiny nosní

Vedlejší nosní dutiny v horní čelisti, čelní, čichové a klínové kosti jsou vystlány tenkým epitelem dýchacích cest (sliznice pevně srostlá s periostem), ve kterém se nenachází tolik pohárkových buněk jako např. v cavitas nasi. Obsahuje malé hlenové žlázky, jejichž sekret se do nosních průchodů dostává pomocí pohybu řasinek epitelu.

 Podrobnější informace naleznete na stránce Vedlejší dutiny nosní.

Hrtan (larynx)

Endoskopický pohled na larynx

Hrtan spojuje hltan a průdušnici a má skelet z hyalinních a elastických chrupavek. Epitelová vrstva není všude stejná. Téměř na všech částech hrtanu nalezneme víceřadý cylindrický epitel s řasinkami a pohárkovými buňkami.

Epiglottis

Epiglottis je tvořena elastickou chrupavkou a je krytá sliznicí. V lamina propria mucosae se nacházejí elastická vlákna, seromucinózní tuboalveolární žlázky. Pokrývá jí dvojí epitel:

• povrch k jazyku: vícevrstevný dlaždicovitý epitel (přechází i na povrch přivrácený k laryngu);
• povrch k laryngu: v bazálním úseku přechází dlaždicovitý epitel v epitel dýchacích cest;

Pravé řasy hlasové (plicae vocales)

Jde o pár slizničních řas, které jsou podloženy elastickým hlasovým vazem (ligamentum vocale). Plicae vocales jsou kryty vícevrstevným dlaždicovitým epitelem, kvůli většímu mechanickému namáhání (rychlejší proudení vzduchu, vzájemný kontakt). Lamina propria neobsahuje žlázky, ale tzv. Reinkeho prostor, který pod epitelem vyplňuje řídké kolagenní vazivo.

Nepravé řasy hlasové (plicae vestibulares)

Plicae vestibulares jsou pokryty epitelem dýchacích cest (víceřadý cylindrický s řasinkami). Lamina propria mucosae je tvořena z řídkého kolagenního vaziva a je bohatá na elastická vlákna. Obsahuje tuboalveolární seromucinózní žlázky, které vylučování sekretu pomáhají zvlhčovat povrch hlasivek, které jsou bez žlázek. Při zánětu laryngu může dojít k otoku − nebezpečí pro malé děti.

Ventriculus laryngis

Prostor ohraničený plicami (plicae vocales a plicae vestibulares) je vystlán epitelem dýchacích cest. V lamina propria mucosae se vyskytují tuboalveolární žlázky a ostrůvky lymfatické tkáně (tonsila laryngea).

Histologický preparát sliznice bronchu (víceřadý cylindrický epitel s řasinkami)

 Podrobnější informace naleznete na stránce Larynx.

Trachea

Trachea je trubice dlouhá 10−12 cm, která se v místě bifurkace rozděluje ve dvě hlavní průdušky. Sliznice je pokryta epitelem dýchacích cest, kromě místa bifurkace, kde najdeme vrstevnatý dlaždicový epitel. Lamina epithelialis má silnou bazální membránu. V lamina propria najdeme shluky lymfocytů, elastická vlákna, řídké kolagenní vazivo, ale především průdušnicové seromucinózní žlázky - glandulae tracheales.

Pod lamina propria najdeme vrstvu, kterou nazýváme tunica fibromusculocartilaginea. Tvoří ji pravidelně uspořádané hyalinní chrupavky ve tvaru prstenců, které se otevírají směrem dozadu. Zadní stěnu tvoří vazivo (paries membranaceus) a cirkulárně uspořádané hladké svalstvo (m. trachealis/bronchialis). Jednotlivé chrupavčité prstence spojují ligg. anularia - fibroelastické membrány.

 Podrobnější informace naleznete na stránce Trachea.

Odkazy

Související články

• Dutina nosní
• Larynx
• Larynx (histologický preparát)
• Epiglottis (histologický preparát)
• Trachea
• Bronchus (preparát)
• Bronchus segmentalis (histologický preparát)

Zdroj

• JARKOVSKÁ, . Dýchací systém [přednáška k předmětu Histologie a embryologie, obor Zubní lékařství, Všeobecné lékařství, 1. lékařská fakulta Univerzita Karlova]. Praha. 9.11.2011. 

Použitá literatura

• KONRÁDOVÁ, Václava, Jiří UHLÍK a Luděk VAJNER. Funkční histologie. 2. vydání. Jinočany : H & H, 2000. 291 s. ISBN 80-86022-80-3.

• LÜLLMANN-RAUCH, Renate. Histologie. 1. vydání. Praha : Grada, 2012. 576 s. ISBN 978-80-247-3729-4.

• JUNQUEIRA, L., Robert KELLEY a José CARNEIRO. Základy histologie. - vydání. H+H, 1997. 502 s. ISBN 9788085787375.