Ledvina

Z WikiSkript

(přesměrováno z Ren)

Ledvina (ren, nephros) je párový orgán vylučovací soustavy. Stavbou jsou ledviny složenou tubulózní žlázou, kde každý z tubulů nese označení nefron. Nefron dále funkčně navazuje na sběrací a odvodné kanálky.

Ledvina – popis jednotlivých struktur

Ledvina má specificky fazolovitý tvar, kde rozeznáváme:

  • facies anterior,
  • facies posterior,
  • extremitas superior,
  • extremitas inferior,
  • margo lateralis et medialis.

Na margo medialis nacházíme vchlípené místo, hilum renale.

Ledvina má rozměr zhruba 10-12 cm na délku, 5-6 cm na šířku a tloušťku 3,5-4 cm. Jedna ledvina je schopná při defektu druhostranné ledviny zastat její funkci.

Nefron

Stavba ledviny[upravit | editovat zdroj]

Funkce[upravit | editovat zdroj]

Informace.svg Podrobnější informace naleznete na stránce Funkce ledvin.

Regulační mechanismy[upravit | editovat zdroj]

  • autonomní nervy (hlavně vliv na kontraktilitu cév)
  • endokrinní regulace (základem je juxtaglomerulární aparát)

Kompenzační mechanismy[upravit | editovat zdroj]

Topografie ledvin
  • Myogenní autoregulace – céva reaguje na změnu tlaku – při poklesu tlaku nastává dilatace vas afferens a při zvýšení tlaku vazokonstrikce. Myogenní regulace je zprostředkována pomocí endotelinů.
  • Renin – aldosteron – angiotenzinový systém – patří sem buňky juxtaglomerulárního aparátu (JGA) ledvin. Ten je tvořen třemi druhy buněk:
    • juxtaglomerulární buňky;
    • buňky macula densa – registrují změnu koncentrace iontů;
    • juxtaglomerulární mesangiální buňky. JGA produkuje renin (podnětem k jeho syntéze je pokles tlaku ve vas afferens anebo snížení koncentrace iontů), který umožňuje přeměnu angiotenzinogenu na angiotenzin I., který se vlivem ACE (angiotensin-converting enzyme) přemění na angiotenzin II. Ten má vazokonstrikční vlastnosti hlavně ve vas efferens. Kromě toho stimuluje i tvorbu aldosteronu (ALD).
  • ovlivňuje filtrační frakci – filtrační frakce je poměr mezi glomerulární filtrací a přítokem plazmy v ledvinách (fyziologicky cca 15–20 %).

Cévy ledvin[upravit | editovat zdroj]

Syntopie ledvin – zepředu
Syntopie ledvin – zezadu
  • Krevní oběh ledvin tvoří asi 20 % minutového srdečního výdeje – tento velký přítok má větší funkční význam než oběh, který ledvinám přivádí živiny. Vysoký tlak ve vas afferens převyšuje onkotický tlak v celém glomerulu.
  • Skimming effect – oddělení erytrocytů od plazmy. Erytrocyty prochází přes širší sinusy a plazma se filtruje kapilárami.
  1. Tepny
    • A. renalis dextra et sinistra – každá se dělí na rami anteriores (nakonec 4 větve pro přední 4 segmenty ledvin) a ramus posterior (pro zadní segment).
    • A. renalis accesoria – vyskytuje se v 30 %.
    • Větvení pro kůru: arteriae lobares, arteriae interlobares, arteriae arcuatae, arteriae interlobulares – z nich arteriae glomerulares afferentes/efferentes, peritubulární kapilární řečiště.
    • Větvení pro dřeň: základem jsou arteriae glomerulares efferentes, dále arteriae rectae.
  2. Žilní odtok
    • Žíly z kůry: venulae stellatae – peritubulární kapilární řečiště – venae interlobulares – venae arcuatae – venae interlobares – vena renalis.
    • Žíly dřeně: venulae rectae – venae arcuatae.
  3. Lymfa
    • Lymfa se sbírá do tří pletení, z prostoru peritubulárního, subkapsulárního a z capsula adiposa, a přichází do nodi lymphatici lumbales.
  4. Nervy
    • přichází z plexus renalis ( = pleteň sympatických, parasympatických a senzitívních vláken jdoucích okolo a. renalis. Autonomní vlákna mají vazomotorickou funkci, senzitivní vlákna inervují hlavně capsula fibrosa, takže vlastní parenchym je prakticky necitlivý.)

Poloha a fixace ledvin[upravit | editovat zdroj]

Syntopie ledvin
  • Jsou uložené v retroperitoneálním prostoru ve výšce Th12–L2, horní třetina leží na bránici, dolní dvě třetiny na m. quadratus lumborum;
  • pravá bývá posunutá asi o polovinu délky obratle níže;
  • hilum renale se skeletotopicky promítá do úrovně L1.




Histologie[upravit | editovat zdroj]

Kůra[upravit | editovat zdroj]

  • tvořena korovými glomeruly, množství proximálních a distálních tubulů,
  • rozmanitě uspořádané krevní řečiště,
  • osmotický tlak kůry má stejnou hodnotu jako krevní plazma.

Dřeň[upravit | editovat zdroj]

  • longitudinálně uspořádané útvary, přímé části proximálních a distálních tubulů,
  • obě raménka Henleovy kličky,
  • sběrné kanálky,
  • osmolarita stoupá od rozhraní kůra-dřeň směrem k papile.

Parenchym je tvořen funkčním systémem tří základních složek, které musí být v souhře.

  1. intersticium,
  2. krevní oběh,
  3. soubor nefronů.
Schéma Malpigiho tělíska vlevo a histologický obrázek vpravo.

Malpigiho ledvinové tělísko[upravit | editovat zdroj]

Je složené z Bowmanova pouzdra a glomerulu. Jeho hlavní úlohou je ultrafiltrace krevní plazmy. Je potřeba zajistit vysoký filtrační tlak. Glomerulární filtrace – pohyb vody a nízkomolekulárních látek směrem z plazmy do Bowmanova pouzdra a do iniciální části proximálního tubulu.
Mezangium – tvořené mesangiálními buňkami a hmotou. Zajišťují oporu glomerulárních kapilár. Ovlivňují filtrační plochu, a to zmenšením – vlivem angiotenzinu II, relaxací – vlivem prostaglandinů.
Extraglomerulární mezangiální buňky s macula densa – epiteliální buňky konečné části tlustého segmentu vzestupné části Henleovy smyčky, které kontrolují složení filtrátu a podávají informace o tom, zda filtrují málo nebo hodně. Takzvaná tubuloglomerulární zpětná vazba. S granulárními buňkami, což jsou modifikované buňky vas afferens a vas efferens produkují renin.

Nefron monitoruje svoji vlastní úroveň GF receptory v macula densa (detekují průtok tubulární tekutiny a množství Na+, chemické signály macula densa ovlivňují kontrakci nebo relaxaci hladké svaloviny aferentních a eferentních kapilár, a tím tedy ovlivňují GF. Pokud se ↓GF, macula densa zaznamená snížený průtok tubulární tekutiny.

Filtrační bariéra

Jsou vyslány chemické signály a nastane vazodilatace vas afferens. Zvýší se hydrostatický tlak v glomerulárních kapilárách a obnoví se GF. Při vzestupu filtrace nastane děj opačný. Průtok glomerulem je přísně regulovaný a zachovaný, avšak pouze v rozmezí arteriálních tlaků 80–180 mmHg. Při poklesu pod 80 mmHg tyto lokální regulační mechanismy selhávají.

Filtrační bariéra[upravit | editovat zdroj]

Složena z fenestrovaného epitelu krevních kapilár, které jsou propustné pro vodu, malé soluty, ionty, glukózu, AMK, močovinu, albumin. Druhou složkou bariéry je bazální membrána, tvořená kolagenními vlákny. Má záporný náboj, z čehož vyplývá, že odpuzuje částice nabité záporně - anionty. Třetí složkou jsou podocyty. Tvoří hlavní bariéru pro erytrocyty. Čtvrtou složkou je nefrin. Je to bílkovina produkovaná podocyty, která je mezi nimi uložená a obklopuje je. Má taktéž negativní náboj, a tak odpuzuje záporně nabité molekuly.

Juxtamedulární a kortikální nefron

Tubulární systém[upravit | editovat zdroj]

Glomerulární filtrát přechází z iniciální části proximálního tubulu do Henleovy kličky → ta vstupuje do dřeně ledvin a navazuje na tlustý segment → který plynule přechází do distálního tubulu → ten do sběrného kanálku, který prochází kůrou i dření → a konečně moč do ledvinných kalichů.

  • kortikální nefron:
    • povrchový
    • nejčastější typ
    • umístěny jsou ve vnější vrstvě kůry
    • do dřeně jde pouze vrchol krátké Henleovy kličky.
  • juxtamedulární nefron:
    • méně početné
    • nacházejí se ve vnitřní vrstvě kůry spolu s proximálním, distálním tubulem a Henleovou kličkou
    • Henleova klička je dlouhá a zasahuje do dřeně
    • vasa recta provázejí Henleovu kličku
    • schopnost tvořit vysoce koncentrovanou nebo maximálně zředěnou moč


Odkazy[upravit | editovat zdroj]

Související články[upravit | editovat zdroj]

Externí odkazy[upravit | editovat zdroj]

  • MAREKOVÁ, Mária, R ORAVSKÝ a A PAVLÍKOVÁ, et al. Multidisciplinárny pohľad na obličky [online]. Portál Lekárskej fakulty Univerzity Pavla Jozefa Šafárika v Košiciach, ©2011. Poslední revize 2011-11-25, [cit. 2011-11-25]. <https://portal.lf.upjs.sk/clanky.php?aid=134>.

Použitá literatura[upravit | editovat zdroj]

  • ČIHÁK, Radomír a Miloš GRIM. Anatomie. 2., uprav. a dopl vydání. Praha : Grada Publishing, 2002. 470 s. sv. 2. ISBN 80-7169-970-5.
  • GANONG, William F. Přehled lékařské fyziologie. 20. vydání. Praha : Galén, 2005. 890 s. ISBN 80-7262-311-7.
  • TROJAN, Stanislav, et al. Lékařská fyziologie. 4. vydání. Praha : Grada, 2003. 772 s. ISBN 80-247-0512-5.