Crossing-over, jeho mechanismus a význam

Průběh crossing-overu

Crossing-over je proces, během kterého dochází k výměně části DNA mezi dvěma homologními chromozomy. K výměně dochází v průběhu profáze (pachytene) v I. meiotickém dělení.

Tento proces je řízen náhodně; místo, kde se oba rodičovské popisy "rozstřihnou" a následně "slepí" dohromady, je vybráno neviditelnou rukou evoluce.

Mechanismus[upravit | editovat zdroj]

V profázi dojde k párování homologních chromozomů. Díky synaptonemálnímu komplexu se spojí v jeden útvar zvaný bivalent. U nesesterských chromatid dochází k překřížení (rekombinaci) částí chromozomů. V tomto místě dojde ke vzniku chiasmatu (0-2 na jeden crossing-over). Po rekombinaci chiasmata zanikají a dochází k dokončení redukčního dělení.

Výsledkem správně provedeného crossing-overu je výměna odpovídajících úseků chromatid a tudíž prohození alel na těchto úsecích lokalizovaných genů mezi chromatidami homologních chromozómů: tj. narušení vazby genů a vznik nové kombinace alel na jednom chromozómu, což zvyšuje variabilitu potomstva.

V případě nesprávně provedeného crossing overu (vymění se odlišné úseky chromatid), vzniká mutace, jejíž nebezpečnost se liší případ od případu

z pravidla jde o mutaci chromozómovou, pokud však díky crossing-overu jeden z chromozómů ztratí centromeru, může celý defekt ve výsledku vyústit až v genomovou mutaci v dceřiných buňkách

Rekombinace může být jednoduchá nebo vícenásobná. Při jednoduché rekombinaci dochází pouze k jednomu překřížení chromatid, zatímco u vícenásobné dochází k několikanásobnému překřížení (nejčastěji 2).

Crossing-over probíhá přibližně jednou nebo dvakrát u každého chromozomu. Výjimku tvoří chromozomy pohlavní, u kterých k rekombinaci docházet nemůže.

Význam[upravit | editovat zdroj]

Crossing-over je, vedle mutací a nahodilého rozchodu chromozómů do gamet, jeden z hlavních zdrojů genetické variability.

Mnoho genetiků se domnívá, že spletení vytvořené crossing-overem představuje způsob, jak udržet členy bivalentu pospolu během profáze I. U některých organismů je profáze I. prodloužena. Například u žen může trvat až 40 roků. ^[1]

Nevytváří sice nové alely, ale umožňuje vytváření nových kombinací již existujících alel genů lokalizovaných na stejném chromosomu.

Odkazy[upravit | editovat zdroj]

Související články[upravit | editovat zdroj]

Zdroj[upravit | editovat zdroj]

ŠTEFÁNEK, Jiří. Medicína, nemoci, studium na 1. LF UK [online]. [cit. 2009]. <http://www.stefajir.cz>.

Použitá literatura[upravit | editovat zdroj]

OTOVÁ, Berta, et al. Lékařská biologie a genetika I. díl. 1. vydání. Praha : Karolinum, 2008. 123 s. ISBN 978-80-246-1594-3.

↑ {{{korporace}}}. . Genetika : {{{podnázev}}} [online] . 2.. vydání. {{{místo}}} : {{{vydavatel}}}, 2017. {{{rozsah}}} s. {{{edice}}}; sv. {{{svazek}}}. Kapitola {{{kapitola}}}
{{{název_kapitoly}}}. s. {{{strany}}}. Dostupné také z <{{{url}}}>. {{{poznámky}}}. ISBN 978-80-210-8613-5.

[1] {{{korporace}}}. . Genetika : {{{podnázev}}} [online] . 2.. vydání. {{{místo}}} : {{{vydavatel}}}, 2017. {{{rozsah}}} s. {{{edice}}}; sv. {{{svazek}}}. Kapitola {{{kapitola}}}
{{{název_kapitoly}}}. s. {{{strany}}}. Dostupné také z <{{{url}}}>. {{{poznámky}}}. ISBN 978-80-210-8613-5.

[1]