Warburgův efekt

Vůbec první, kdo poukázal na metabolické rozdíly mezi zdravými a nádorovými buňkami, byl roku 1924 německý vědec Otto H. Warburg. Tvrdil, že nádorové buňky mají natolik nefunkční mitochondrie, že u nich probíhá zvýšená glykolýza a tvorba laktátu dokonce i za aerobních podmínek (zvýšená konzumace glukózy a následná tvorba ATP měla kompenzovat nedostatečnou oxidativní fosforylaci). Pojmy „Warburgův efekt“ či „aerobní glykolýza“ vstoupily téměř okamžitě v platnost, což bylo roku 1931 korunováno Nobelovou cenou pro Otto Warburga. Aerobní glykolýza byla sice opakovaně potvrzena u transformovaných linií jako fenotypový projev, ale už několik let po uveřejnění původní práce byl Warburgův jeho objev aktualizován. Ukázalo se, že i nádorové buňky mohou v případě nedostatku glukózy zapojit do své bioenergetiky oxidativní fosforylaci a dokonce, že je pro progresi tumoru nedílnou součástí. V této teorii se vycházelo z experimentů Herberta G. Crabtree, který pozoroval tento jev původně na kvasinkách. V 50. letech 20. století pak došlo k revizi Warburgova článku, což odstartovalo boom zabývající se metabolismem nádorových buněk.

V současné době se výzkumem rakoviny zabývá velké množství vědeckých skupin, které jsou za jedno v tom, že metabolismus nádorových buněk funguje na principu tzv. metabolického remodelingu.