Nefron

Stavba nefronu

Nefron je základní stavební a funkční jednotka ledvin. Jeho základem je Malpighiho tělísko (corpusculum renale) a klubko kapilár (glomerulus). Každá ledvina obsahuje asi 1–1,5 miliónů nefronů. Známe 2 typy nefronů:

kortikální nefrony – uložené v ledvinné kůře, mají krátkou Henleovu kličku, která nezasahuje hluboko do dřeně,
juxtamedulární nefrony – glomerulus je na hranici mezi kůrou a dření, dlouhá Henleova klička zasahuje až k papilám. Vas efferens tvoří síť okolo Henleovy kličky – tzv. vasa recta.

Fyziologie nefronu.

Glomerulus v histologickém obraze.

Corpusculum renale (renis)

Malpighiho tělísko – kulatý útvar o velikosti asi 200–300 µm.

Capsula glomeruli (Bowmanovo pouzdro)

slepý konec renálního tubulu, do kterého je vložený glomerulus,
- vnější list – jedna vrstva epitelových buněk s tenkou laminou basalis. Buňky plynule přecházejí do buněk stěny ledvinného kanálku,
- vnitřní list – přiléhá na kapiláry glomerulu, složený ze speciálních buněk – podocytů,
  - podocyty – rozvětvené do početných výbežků – pedikly – kterými podocyty obepínají stěny kapilár. Pedikly sousedních podocytů do sebe zapadají, přičemž mezi sebou vytvářejí mikroštěrbiny. Ve štěrbinách se nachází tenká membrána – hlavní složka selektivního filtračního systému.

Glomerulus

obsahuje asi 30 kliček kapilár, které se sbírají do arteriola efferens,
mezi endotelovými buňkami kapilár jsou jemné póry, povrch kapilár tvoří bazální membrána (vznikla splynutím endotelu kapilár a podocytů) – má teda trojvrstvé uspořádání: lamina densa je mezi dvěma laminae rarae – funguje jako specifický selektivní filtr – děj se označuje jako ultrafiltrace,
z pórů kapilár se filtruje z krve primární moč (za 24 hodin 170 – 200 litrů) – je to v podstatě krevní plazma zbavená proteinů,
celková plocha schopná ultrafiltrace představuje u člověka cca 1,5 m²,
mesangiové bunky.

glomerulární filtraci může ovlivnit:
- počet glomerulů (v každé ledvině je cca 1 milion),
- permeabilita glomerulárních kapilár – kapilární filtr je tvořený: endotelem kapilár, bazální membránou (proteoglykany, kolagen IV) a výbežky podocytů. Filtrací prochází: voda, minerály, kreatinin, inulin, aminokyseliny a malé proteiny,
- efektivní filtrační tlak (FT_(ef)): FT_(ef)= TK − (T_onk + T_bp) = 1,3 kPa (10mmHg), přičemž T_onk je onkotický tlak (není stejný v celé délce kapiláry – postupně roste, až se filtrace zastaví). T_bp je hydrostatický tlak Bowmanova pouzdra, který představuje tlak intersticia. (pozn.: onkotický tlak plazmatických bílkovin se neuplatňuje při filtraci z důvodu malého počtu bílkovin, které jsou rychlé odváděné do vas eferens),
kritický uzavírací tlak: – nastane, když klesne tlak ve vas afferens pod 5 kPa a filtrace je tím zastavená.

jak lze ovlivnit glomerulární filtraci? (shrnutí) :
- hlavně skrz krevní tlak,
- fyzická zátěž:námaha snižuje filtraci (krev proudí víc do svalů),
- částečné ovlivnění pomocí onkotického tlaku bílkovin (vysokobílkovinné diety, cirhóza,…).

úprava primární moči:
- redukce objemu – resorpce 99 % vody,
- resorpce potřebných látek,
- koncentrace odpadních látek,
  - nejdůležitějším přenašečem v tubulech je Na⁺-K⁺-ATPáza lokalizovaná na intersticiální straně epitelu.

Proximální tubulus

asi 15 mm dlouhý,
má dvě části: pars contorta a pars recta. Obě jsou tvořené jednovrstevným kubickým epitelem, který má na svém luminálním povrchu kartáčový lem vysokých mikroklků, na apikální straně tight junctions. Na bazální straně buněk můžeme najít rýhování – invaginace bazální membrány,
obsahuje veliké množství mitochondrií, protože je potřeba veliké množství energie (ATP) na transportní mechanizmy,
vstřebává se Na⁺ a Cl⁻. Sekundárně aktivně se vstřebávají aminokyseliny a glukóza (za fyziologických podmínek 100%, po překročení tzv. renálního prahu (cca 10mmol/l) se glukóza objevuje v moči),
pasivně se transportuje HCO₃⁻, Cl⁻, PO₄³⁻, pinocytózou bílkoviny,
tzv. bezprahové látky: (např. kreatinin, inulin) – stěna proximálního tubulu je pro ně nepropustná,
probíhá amoniogeneze a exkrece H⁺ – vliv na acidobazickou rovnováhu,
výsledkem všech procesů je vstřebání 2/3 vody a resorbovaných látek,
pH se nemění a filtrát není ještě tak koncentrovaný.

Henleova klička

má proximálnější tenký úsek a hrubý úsek (tvořený kubickými buňkami s množstvím mitochondrií a hlubokými invaginacemi),
funguje jako tzv. protiproudový multiplikační systém – intenzivně odebírá vodu z tekutiny, která proudí kličkou tak, že vstřebává sodné ionty v tenké descendentní části kličky, které za sebou tahají vodu. Tím vzniká mezi sestupným raménkem a extracelulární tekutinou vysoký osmotický tlak, který “donutí” vodu vystoupit.

Distální tubulus

je tvořený podobnými buňkami jako tubulus proximální, avšak obsahuje méně mikroklků a invaginace bazální membrány nejsou tak hluboké.
moč procházející tímto úsekem je hypotonická (aktivní výstup iontů z distálního tubulu a tlustého segmentu Henleovy kličky), proto dochází k reabsorbci iontů (hl. Ca²⁺), vylučování močoviny, fosfátů (pod vlivem parathormonu) – zvyšuje exkreci fosfátů, podporuje finální aktivaci vitaminu D.

Tubulus colligens (Sběrací kanálek) a ductus papillaris

sběrací kanálky,
- pod vlivem aldosteronu – reguluje propustnost sběracích kanálků pro vodu – zabudovává akvaporíny do stěny sběracího kanálku a mění jejích tvar – transport vody z lumen,
- dále pod vlivem ANF – atriálního natriuretického faktoru – produkovaný kardiomyocyty. Velmi účinně inhibuje resorpci Na⁺ a Cl⁻ – konečným efektem bude větší objem močí. Podnětem pro vyloučení ANF je zvýšená náplň srdečních síní.
stěny obou jsou tvořeny jednovrstevným kubickým epitelem, který se postupně zvyšuje na cylindrický, buňky mají méně organel, místy mikroklky (distálně se jejich počet zmenšuje),
v tubulus colligens pokračuje výstup vody z hypotonické tekutiny a to pod kontrolou ADH (antidiuretického hormonu) – konečné zahuštění moči,
místo účinku ANP (atriálního natriuretického peptidu) a aldosteronu.

Odkazy

Související články

Externí odkazy

Použitá literatura

ČIHÁK, Radomír. Anatomie 1. 2. vydání. Praha : Grada Publishing, a.s., 2008. 516 s. sv. 1. ISBN 80-7169-970-5.

GANONG, Wiliam F.. Přehled lékařské fyziologie. 20. vydání. Praha 5 : Galén, 2005. sv. 1. ISBN 80-7262-311-7.

TROJAN, Stanislav a Miloš LANGMEIER. Lékařská fyziologie. 4. vydání. Praha : Grada Publishing, a.s., 2003. 722 s. sv. 1. ISBN 80-247-0512-5.