Kognitivně behaviorální terapie

Kognitivně-behaviorální terapie (KBT) je v současné době jedním z nejrozšířenějších psychoterapeutických směrů. Terapie vznikla v druhé polovině 20.století ze základů kognitivní a behaviorální terapie, rozšiřuje původní zaměření behaviorální terapie, soustřeďuje se na proces učení a jeho využití v léčbě. Bere v úvahu myšlenkové postupy, názory a postoje a pracuje s nimi, předpokládá, že změnu myšlení lze navodit změnou chování. Využívá se u úzkostných poruch, depresivních poruch a dalších.

Principy Behaviorální terapie předpokládá, že poruchy chování jsou naučené reakce a lze je tedy přeučit. Kognitivní terapie staví na teorii, že emoční poruchy jsou výsledkem poruchy myšlení. Spojením obou terapií vzniká KBT. V ní se pracuje s přesně definovaným problémem pacienta.

Metody Expozice je jedna z nejpoužívanějších metod. Pacient např. se sociální fobií je postupně vystavován svému strachu se zvyšující se intenzitou. Dále se pacienti učí jak zvládat obtížné situace, nejprve „na nečisto“ s terapeutem, později sám. Posiluje se pozitivní zpětná vazby. Nacvičují se stresové situace a relaxační techniky.

Obecně lze říci, že KBT je jedna z nejúčinnějších metody psychoterapie. Je ovšem důležitý aktivní přístup pacienta, který je motivován ke změně. Počet sezení obvykle nepřesahuje 20 a jejich frekvence je většinou jednou týdně. Terapie je obrácena k přítomnosti a hlavně budoucnosti.

Odkazy

Zdroj

• BENEŠ, Jiří. Studijní materiály [online]. [cit. 2011]. <http://jirben.wz.cz>.

• VESELKA, Jonáš. Stránky České společnosti KBT [online]. [cit. 2011-06-24
• HOSÁK, Ladislav a Michal HRDLIČKA, et al. Psychiatrie a pedopsychiatrie. 1. vydání. 2015. ISBN 9788024629988.]. <http://www.cskbt.cz/>.