West Nile syndrom
Původce
West Nile virus je flavivirus, který patří do serokomplexu viru japonské encefalitidy.[1] Jedná se tedy o jednovláknový RNA virus.
Přenos
Rezervoárem tohoto onemocnění jsou ptáci. K přenosu dochází kousnutím komára Culex (byl zaznamenám i přenos komáry rodu Aedes a Anopheles). Ten, po kousnutí nakaženého ptáka, může zhruba po týdnu virus šířit dál mezi ptáky nebo na lidi a jiné savce. Savci jsou ale "dead end" hostitelé a z jejich krve se virus již dále šířit nemůže. Méně běžnou cestou přenosu je krevní transfuze, transplantace orgánů a přenos z matky na dítě (transplacentárně, při porodu a kojení). [2]
Epidemiologie
Toto onemocnění bylo poprvé popsáno v Ugandě (provincii West Nile) v roce 1937. Brzy se ale rozšířilo dál do světa a již po druhé světové válce byl zaznamenán výskyt v Asii. Nakonec se objevilo i v jižní a východní Evropě a Austrálii. V roce 1999 bylo nakonec rozšířeno z Izraele i do Severní Ameriky.[3] Inkubační doba je 3–14 dní.[4]
Příznaky
U 80% infikovaných je onemocnění bez příznaků, u 20% se onemocnění projeví horečkou s bolestmi hlavy a kloubů, zvracením, průjmem nebo vyrážkou. Pouze u 1% infikovaných se rozvinou závažné encefalitidy nebo meningitidy (bolest hlavy, horečka, ztuhlost krku, dezorientace, koma, křeče nebo paralýza). Horším průběhem onemocnení jsou ohroženi pacienti nad 50 let s nádorovým onemocněním, diabetem, hypertenzí nebo selháním ledvin. Okolo 10% pacientů s neurologickými projevy onemocnění umírá.[5]
Prevence, léčba a diagnostika
Neexistuje vakcína ani specifická léčba. Léčba je pouze symptomatická a spočívá v léčbě bolesti a rehydrataci.[6] V mozkomíšním moku je serózní nález s celulizací 150–200/mm3 a hladina bílkoviny do 1 g/l. V diagnostice se také používá magnetická rezonance, v 50 % je na NMR necharakteristický nález v bílé hmotě hemisfér, talamu, bazálních gangliích a horním kmeni. Polovina pacientů s encefalitidou má poruchy bazálních ganglií (tremor, myoklony, parkinsonský syndrom).[7] Virus může být diagnostikován sérologicky (IgM a IgG pomocí ELISA) nebo metodou PCR.[8] IgM protilátky zůstávají v těle ve 20% případů 18 měsíců a déle. IgG protilátky přetrvávají v těle léta.
Odkazy
Použitá literatura
- GÖPFERTOVÁ, Dana, Petr PAZDIORA a Jana DÁŇOVÁ. Epidemiologie: (obecná a speciální epidemiologie infekčních nemocí). 1. vyd. Praha: Karolinum, 2006, 299 s. ISBN 80-246-1232-1.
<references>
- ↑ http://zdravi.e15.cz/clanek/priloha-lekarske-listy/virus-west-nile-zautocil-138171
- ↑ http://www.cdc.gov/westnile/transmission/
- ↑ http://zdravi.e15.cz/clanek/priloha-lekarske-listy/aktuality-v-oblasti-neuroinfekci-451459
- ↑ http://www.who.int/mediacentre/factsheets/fs354/en/
- ↑ http://www.cdc.gov/westnile/symptoms/
- ↑ http://www.cdc.gov/westnile/healthCareProviders/healthCareProviders-ClinLabEval.html
- ↑ http://zdravi.e15.cz/clanek/priloha-lekarske-listy/aktuality-v-oblasti-neuroinfekci-451459
- ↑ http://www.who.int/mediacentre/factsheets/fs354/en/
