Krev: Porovnání verzí
Bez shrnutí editace |
Bez shrnutí editace |
||
| Řádek 10: | Řádek 10: | ||
<h2>Krevní plazma</h2> | <h2>Krevní plazma</h2> | ||
Krevní plazma je tekutou složkou. Obsahuje asi 90 % vody, dále také organické a anorganické látky. Hodnota pH plazmy (krve) je 7,4 a je poměrně velmi stabilní. Objem plazmy u dospělého člověka je 2,8 až 3,5 litrů, což představuje zhruba 5 % tělesné hmotnosti. Přehled | Krevní plazma je tekutou složkou. Obsahuje asi 90 % vody, dále také organické a anorganické látky. Hodnota pH plazmy (krve) je 7,4 a je poměrně velmi stabilní. Objem plazmy u dospělého člověka je 2,8 až 3,5 litrů, což představuje zhruba 5 % tělesné hmotnosti. Přehled některých anorganických látek viz. následující tabulka. | ||
{| class="wikitable" | {| class="wikitable" | ||
|- | |- | ||
| Řádek 30: | Řádek 30: | ||
|- | |- | ||
|}<br /> | |}<br /> | ||
Mezi jedny z nejdůležitější organických látek, které nalezneme v krevní plazmě jsou bílkoviny, tzv. '''plazmatické''' bílkoviny. Množství těchto bílkovin je v rozmezí 60 - 80 g/l, v celém objemu plazmy je to přibližně 200 g. Rozlišujeme '''albuminy''', '''globuliny''' a '''fibrinogen'''. Největší podíl zaujímají albuminy, a to přes 40 g/l. Globuliny celkem 26 g/l (z toho asi 15-16 g/l imunoglobuliny). Fibrinogen pak 4 g/l. Funkcí plazmatických bílkovin je několik: podíl na udržování stálého objemu plazmy, transportní funkce, udržování pH, obrana organismu a hemokoagulace. | |||
Plazma zajišťuje přenos i další důležité organické látky, a tou je '''glukóza'''. Její hladina (glykémie) se pohybuje mezi 3,3 až 6,1 mmol/l. Jedná se o hlavní energetický substrát.<ref>{{Citace | |||
| typ = kniha | |||
| isbn = 978-80-247-1190-4 | |||
| příjmení1 = Mourek | |||
| jméno1 = Jindřich | |||
| titul = Fyziologie | |||
| podnázev = Učebnice pro studenty zdravotnických oborů | |||
| vydání = 1 | |||
| rok = 2010 | |||
}}</ref> | |||
Verze z 5. 5. 2013, 21:01
 | Článek byl označen za rozpracovaný, od jeho poslední editace však již uplynulo více než 30 dní | |||
| Chcete-li jej upravit, pokuste se nejprve vyhledat autora v historii a kontaktovat jej. Podívejte se také do diskuse. | ||||
Pokud vše nasvědčuje tomu, že původní autor nebude v editacích v nejbližší době pokračovat, odstraňte šablonu {{Pracuje se}} a stránku upravte. | ||||
| Stránka byla naposledy aktualizována v neděli 5. května 2013 v 21:01. | ||||
 | Tato stránka je navržena na smazání | |||
| Důvod: Copyvio | ||||
| Pokud se smazáním nesouhlasíte, odstraňte šablonu {{Smazat}} ze zdrojového textu tohoto článku a na diskusní stránce objasněte své stanovisko. | ||||
Krev
Krev je hlavní součástí vnitřního prostředí organismu. Je to tekutý orgán, který má dvě složky. Složku tekutou a buněčnou. Tekutou složkou rozumíme krevní plazmu. Buněčná složka představuje zralé krevní buňky - erytrocyty, leukocyty, trombocyty.
Funkce krve
Hlavní funkcí krve je transport krevních plynů - kyslíku a oxidu uhličitého. Neméně důležitou funkcí je udržení homeostázy, tzn. stálost vnitřního prostředí. Dalšími jsou přívod živin, vitamínů, minerálů, hormonů, odvod zplodin metabolismu, a také zajišťuje obranné mechanismy.
Složení krve
Krevní plazma
Krevní plazma je tekutou složkou. Obsahuje asi 90 % vody, dále také organické a anorganické látky. Hodnota pH plazmy (krve) je 7,4 a je poměrně velmi stabilní. Objem plazmy u dospělého člověka je 2,8 až 3,5 litrů, což představuje zhruba 5 % tělesné hmotnosti. Přehled některých anorganických látek viz. následující tabulka.
| Prvek | Koncentrace v plazmě | Fyziologický význam |
|---|---|---|
| sodík (natrium) | 137 - 142 mmol/l | osmotický tlak, stálost objemu, udržení pH, hlavní kationt ECT |
| draslík (kalium) | 3,8 - 5,1 mmol/l | aktivace enzymů, dráždivost nervů a svalů, hlavní kationt ICT |
| vápník (calcium) | 2,25 - 2,75 mmol/l | srážlivost krve, dráždivost, nervosvalový přenos, svalová kontrakce, činnost srdce, kostní tkáň, atd. |
| hořčík (magnesium) | 0,7 - 1,2 mmol/l | aktivace enzymů, tlumivé účinky na nervový systém |
| chloridy | 96 - 106 mmol/l | spolu s Na udržuje osmolalitu, stálý objem i pH, žaludeční šťáva |
| bikarbonát (HCO3-) | 24 - 35 mmol/l | transport CO2, udržování pH |
| fosfor (phosphorum) | 0,6 - 1,6 mmol/ | udržuje pH, kostní tkáň |
Mezi jedny z nejdůležitější organických látek, které nalezneme v krevní plazmě jsou bílkoviny, tzv. plazmatické bílkoviny. Množství těchto bílkovin je v rozmezí 60 - 80 g/l, v celém objemu plazmy je to přibližně 200 g. Rozlišujeme albuminy, globuliny a fibrinogen. Největší podíl zaujímají albuminy, a to přes 40 g/l. Globuliny celkem 26 g/l (z toho asi 15-16 g/l imunoglobuliny). Fibrinogen pak 4 g/l. Funkcí plazmatických bílkovin je několik: podíl na udržování stálého objemu plazmy, transportní funkce, udržování pH, obrana organismu a hemokoagulace. Plazma zajišťuje přenos i další důležité organické látky, a tou je glukóza. Její hladina (glykémie) se pohybuje mezi 3,3 až 6,1 mmol/l. Jedná se o hlavní energetický substrát.[1]
Erytrocyty
Erytrocyty (červené krvinky) jsou bezjaderné buňky, které ztratily buněčné jádro během svého individuálního vývoje. Tato ztráta je naprosto účelová, protože erytrocyty transportují dýchací plyny (kyslík, oxid uhličitý) a buněčné jádro má živý metabolismus, tudíž by spotřebovalo významný podíl těchto plynů. Erytrocyt má bikonkávní tvar (na podélném řezu připomíná cukrářský piškot), což zvětšuje povrch i difúzní plochu pro dýchací plyny. V 1 mm3 se nachází u dospělého muže okolo 5 milionů erytrocytů, u dospělé ženy 4,5 - 5 milionů. Tento rozdíl vzniká v pubertě a je podmíněn účinkem pohlavních hormonů. Bikonkávní tvar, pružná membrána a nepřítomnost jádra dovolují erytrocytům přizpůsobovat se svým tvarem kapilárám, které mají menší průměr než krvinky.
Červené krvinky obsahují červené krevní barvivo hemoglobin (Hb). Molekula Hb se skládá ze 4 podjednotek, z nichž je každá tvořena ze dvou složek: barevného hemu (obsahuje železo) a proteinového řetězce (globinu).
Hb je schopen vázat reverzibilně kyslík (1 gram váže 1,39 ml O2). Hb vážící kyslík (oxyhemoglobin) předává na periferii kyslík tkáním. Čím méně kyslíku ve tkáních je, tím více se ho uvolňuje z vazby na hemoglobin. Hb přenáší i CO2 ve vazbě na aminokyselinu proteinového řetězce. Tento derivát se nazývá karbaminohemoglobin. Tato vazba je také reverzibilní a souvisí s podmínkami vaznosti kyslíku. Oxid uhličitý se totiž může navázat pouze tehdy, když není ve vazbě kyslík. Nebezpečnou vazbou je vazba s CO (karboxyhemoglobin). Tato vazba je 200krát pevnější než s kyslíkem. Hb tak ztrácí schopnost jak v tkáních kyslík uvolňovat, tak v plicích kyslík vázat.
Během vývoje člověka dochází ke změně typu hemoglobinu. V intrauterinním vývoji má plod v krvi tzv. fetální hemoglobin (HbF), který se liší od hemoglobinu dospělého typu (HbA) svou globinovou složkou. Význam HbF spočívá v tom, že jeho afinita vázat kyslík je vyšší, a proto se fetální krev plně sytí kyslíkem, i když pO2 v placentě je zřetelně nižší než v alveolárním vzduchu v plicích matky. Po narození se postupně HbF vyměňuje za HbA, což je spojeno s rozpadem erytrocytů u novorozence a následnou novorozeneckou žloutenkou.[2][3]
Leukocyty
Leukocyty (bílé krvinky) představují mobilní jednotku obranného systému organismu. Na rozdíl od erytrocytů jde o morfologicky i funkčně heterogenní skupinu. Rozdělují se na granulocyty a agranulocyty. Granulocyty dělíme podle barvitelnosti a velikosti granul na neutrofily, eozinofily a bazofily. Agranulocyty nemají granula a dělí se na monocyty a lymfocyty.
| Leukocyt | Zastoupení | Rozměr | Znaky |
|---|---|---|---|
| Neutrofily | 57 - 67 % | 10 - 12 μm | segmentované jádro |
| Eozinofily | 1 - 3 % | 13 - 14 μm | dvoulaločné jádro |
| Bazofily | 0 - 1 % | 10 μm | esovité jádro |
| Monocyty | 3 - 8 % | 15 - 25 μm | ledvinovité jádro |
| Lymfocyty | 24 - 40 % | 6 - 8 μm | velké kulaté jádro |
Počet leukocytů v krvi je 4 - 9 *109/litr. Téměř stejné množství je ještě ve tkáních a lymfatických orgánech. V počtu bílých krvinek nejsou pohlavní rozdíly, ale jejich počet může kolísat v závislosti na jídle (proto se má krev odebírat nalačno), s denní dobou, námahou atd. Výrazně se jejich počet zvyšuje při infekčních onemocněních. Bílé krvinky mají schopnost fagocytózy (především neutrofily a monocyty). Protože monocyty vykazují v tomto směru mnohem větší kapacitu, říká se jim také makrofágy.
Neutrofilní granulocyty jsou u dospělého člověka nejpočetnějším druhem leukocytů. V cytoplazmě těchto mikrofágů jsou přítomny různé enzymy, které mají schopnost narušovat bakteriální (či jiné) struktury a ničit je. Stáří granulocytů se identifikuje podle počtu segmentů jádra. Mladé formy mají pouze jádro jednosegmentové (tyčka), se stářím se počet segmentů zvyšuje (na 4-5 segmentů). V cytoplazmě nacházíme malý Golgiho komplex, ojedinělé mitochondrie a cisterny granulárního endoplazmatického retikula, malý počet ribozomů. Dále v cytoplazmě nalézáme dva typy granul. Specifická granula, která obsahují alkalickou fosfatázu, kolagenázy, laktoferin, lysozym a bazické proteiny - fagocytiny. Azurofilní granula patří mezi lysozymy, obsahují typické lysozomální enzymy a myeloperoxidázu. Neutrofilní granulocyty žijí jen krátce. V cévním řečišti se vyskytují 6 - 7 hodin, pak pronikají do vazivové tkáně, kde žijí 1 - 4 dny. Jsou schopny fagocytózy, hrají důležitou úlohu při obraně organismu proti různým mikroorganismům.
Eozinofilní granulocyty mají jádro složené většinou ze dvou segmentů. V cytoplazmě nacházíme málo vyvinuté endoplazmatické retikulum, malý Golgiho komplex, ojedinělé mitochondrie a velká oválná specifická granula. Tyto granula obsahují krystaloid, který je tvořen bazickým proteinem s vysokým obsahem argininu. Eozinogily jsou také schopny fagocytózy. Velmi aktivně fagocytují imunokomplexy (komplexy antigen-protilátka).
Bazofilní granulocyty mají jádro tvaru písmene S, někdy je rozděleno do nepravidelných laloků. V cytoplazmě najdeme málo vyvinuté endoplazmatické retikulum, malý Golgiho komplex, a drobné mitochondrie. Jejich granula obsahují histamin, heparin, chondroitinsulfát, proteoglykany a hydrolytické enzymy. Uvolněný histamin zahajuje alergickou reakci.
Literatura <references>
- ↑ MOUREK, Jindřich. Fyziologie : Učebnice pro studenty zdravotnických oborů. 1. vydání. 2010. ISBN 978-80-247-1190-4.
- ↑ Chybná citace: Chyba v tagu
<ref>; citaci označenéMoureknení určen žádný text - ↑ KONRÁDOVÁ, VAJNER, UHLÍK,. Histologie. 1. vydání. 2005. ISBN 80-7319-009-5.
