Válcový implantát: Porovnání verzí
Feedback

Z WikiSkript

(typografie, souv. články, obrázek)
m (Nahrazení textu „ ]]“ textem „]]“)
 
(Není zobrazena jedna mezilehlá verze od jednoho dalšího uživatele.)
Řádek 1: Řádek 1:


Nejvíce rozšířeným typem [[Zubní implantát|implantátu]] jsou '''šroubové''' a '''válcovité''' implantáty. {{Petit|Jejich historie sahá až do roku 1938, kdy poprvé implantoval Strock vhodný tvar implantátu – šroub. K dalšímu zdokonalení však přispěl roku 1965 švédský stomatolog Petr Ingvar Branemark, kdy jeho typ titanového šroubu prakticky využíváme do dnes.}}
Nejvíce rozšířeným typem [[Zubní implantát|implantátu]] jsou '''šroubové''' a '''válcovité''' implantáty.  
Samotný implantát můžeme rozdělit na 2 části- '''fixturu''' a '''abutment''', na které se poté upevňuje suprakonstrukce.
{{Petit|Jejich historie sahá až do roku 1938, kdy poprvé implantoval Strock vhodný tvar implantátu – šroub. K dalšímu zdokonalení však přispěl roku 1965 švédský stomatolog Petr Ingvar Branemark, kdy jeho typ titanového šroubu prakticky využíváme do dnes.}}
[[Soubor:Mini Dental Implant 3M.jpg |200px|thumb|''Miniimplantát'' ]]
Samotný implantát můžeme rozdělit na 2 části: '''fixturu''' a '''abutment''', na které se poté upevňuje suprakonstrukce.
[[Soubor:Mini Dental Implant 3M.jpg |200px|thumb|''Miniimplantát'']]
== Fixtura ==
== Fixtura ==
Fixtura, část implantátu, která je celá v čelistní kosti, může mít různě tvary. Nejčastějším typem je válec či konický tvar. Oba dva však bývají šroubovitě zbrázděny. Tyto implantáty bývají zavedeny po preparaci otvoru do čelistní dutiny.  
Fixtura, část implantátu, která je celá v čelistní kosti, může mít různě tvary. Nejčastějším typem je válec či konický tvar. Oba dva však bývají šroubovitě zbrázděny. Tyto implantáty bývají zavedeny po preparaci otvoru do čelistní dutiny.  
Řádek 9: Řádek 10:
U [[Dentální kovy a jejich slitiny|titanových]] implantátů, či implantátů z titanu a jeho slitin je důležitá jeho povrchová úprava. Existují studie, které prokázaly, že čím větší '''hrubost''' implantátu, tím rychlejší je jeho přilnavost ke kosti.(Wennerberg). Jiné implantační systémy vyžadují pískování a leptání, aby vzniknul jemnější povrch a implantát může být tak dříve zatížen (Strauman). Další titanové systémy jsou pokryty '''BIO''' povrchem, který umožní lepší přilnavost nově vytvořené kosti a zlepší rovnoměrnost zatížení mezi implantátem a kostí. Jako další povrchovou úpravu můžeme zmínit vrstvení hydroxyapatitu v nejrůznějších modifikacích, nanášení porézní vrstvy, opracování UVC zářením. Materiály, které se vhojí pomocí osteointegrace, nazýváme materiály '''bioinertními'''. Můžeme sem zařadit titan, jeho slitiny, polykrystalickou aluminiumoxidovou keamiku, zirkoniumoxidovou keramiku a uhlíkové materiály, které se spíše využívají k povrchové úpravě. '''Biointegrační''' materiály představují vyšší kvalitu spojení mezi implantátem a kostí, dochází totiž k vytvoření chemických vazeb mezi oběma částmi. Nicméně nesmíme opomenout, že mezi jeden z hlavních pilířů dobré osteointegrace a následného brzkého zapojení implantátu do funkce, je kvalita kosti, její denznost a celkový stav pacienta.
U [[Dentální kovy a jejich slitiny|titanových]] implantátů, či implantátů z titanu a jeho slitin je důležitá jeho povrchová úprava. Existují studie, které prokázaly, že čím větší '''hrubost''' implantátu, tím rychlejší je jeho přilnavost ke kosti.(Wennerberg). Jiné implantační systémy vyžadují pískování a leptání, aby vzniknul jemnější povrch a implantát může být tak dříve zatížen (Strauman). Další titanové systémy jsou pokryty '''BIO''' povrchem, který umožní lepší přilnavost nově vytvořené kosti a zlepší rovnoměrnost zatížení mezi implantátem a kostí. Jako další povrchovou úpravu můžeme zmínit vrstvení hydroxyapatitu v nejrůznějších modifikacích, nanášení porézní vrstvy, opracování UVC zářením. Materiály, které se vhojí pomocí osteointegrace, nazýváme materiály '''bioinertními'''. Můžeme sem zařadit titan, jeho slitiny, polykrystalickou aluminiumoxidovou keamiku, zirkoniumoxidovou keramiku a uhlíkové materiály, které se spíše využívají k povrchové úpravě. '''Biointegrační''' materiály představují vyšší kvalitu spojení mezi implantátem a kostí, dochází totiž k vytvoření chemických vazeb mezi oběma částmi. Nicméně nesmíme opomenout, že mezi jeden z hlavních pilířů dobré osteointegrace a následného brzkého zapojení implantátu do funkce, je kvalita kosti, její denznost a celkový stav pacienta.


[[Soubor:Single crown implant.jpg |200px|thumb|''válcový implantát'' ]]
[[Soubor:Single crown implant.jpg |200px|thumb|''válcový implantát'']]


== Abutment ==
== Abutment ==
Řádek 16: Řádek 17:
Miniimplantáty jsou samospřezné implantační šrouby velmi malého průměru (1,8mm) a délky od 10 do 18 mm.<ref name="Strub">{{Citace| typ = kniha| isbn = 978802719395| příjmení1 = Šimůnek| jméno1 = J.| titul = Protetika III| vydání = 4| místo = Praha| vydavatel = Grada| rok = 2011| rozsah = 384| strany = 239-251}}</ref>  
Miniimplantáty jsou samospřezné implantační šrouby velmi malého průměru (1,8mm) a délky od 10 do 18 mm.<ref name="Strub">{{Citace| typ = kniha| isbn = 978802719395| příjmení1 = Šimůnek| jméno1 = J.| titul = Protetika III| vydání = 4| místo = Praha| vydavatel = Grada| rok = 2011| rozsah = 384| strany = 239-251}}</ref>  


Abutment má tvar preparovaného '''pilíře''', či se může individuálně doupravit. Na trhu jsou i nejrůznější systémy, které jsou opatřeny zásuvnými spoji pro připojení hybridních náhrad. Tyto různé druhy fixtura-abutment nazýváme '''implantační systémy'''. Implantačních systémů můžeme nalézt mnoho, liší se spojením mezi dvěma částmi imlantátu, povrchovou úpravou, velikostí. Délka se pohybuje od 5—20mm. Spojení fixtury s abutmentem můžeme mít '''interní''' (Ankylos) či '''externí''' (Branemark). Abutment bývá zajištěn proti rotaci. Jednodílné implantáty se využívají většinou pro provizorní implantaci či pro [[Hybridní náhrada|hybridní náhrady]].
Abutment má tvar preparovaného '''pilíře''', či se může individuálně doupravit. Na trhu jsou i nejrůznější systémy, které jsou opatřeny zásuvnými spoji pro připojení hybridních náhrad. Tyto různé druhy fixtura-abutment nazýváme '''implantační systémy'''. Implantačních systémů můžeme nalézt mnoho, liší se spojením mezi dvěma částmi imlantátu, povrchovou úpravou, velikostí. Délka se pohybuje od 5–20 mm. Spojení fixtury s abutmentem můžeme mít '''interní''' (''Ankylos'') či '''externí''' (''Branemark''). Abutment bývá zajištěn proti rotaci. Jednodílné implantáty se využívají většinou pro provizorní implantaci či pro [[Hybridní náhrada|hybridní náhrady]].


<noinclude>
<noinclude>

Aktuální verze z 15. 8. 2020, 12:50

Nejvíce rozšířeným typem implantátu jsou šroubové a válcovité implantáty.

Jejich historie sahá až do roku 1938, kdy poprvé implantoval Strock vhodný tvar implantátu – šroub. K dalšímu zdokonalení však přispěl roku 1965 švédský stomatolog Petr Ingvar Branemark, kdy jeho typ titanového šroubu prakticky využíváme do dnes.

Samotný implantát můžeme rozdělit na 2 části: fixturu a abutment, na které se poté upevňuje suprakonstrukce.

Miniimplantát

Fixtura[upravit | editovat zdroj]

Fixtura, část implantátu, která je celá v čelistní kosti, může mít různě tvary. Nejčastějším typem je válec či konický tvar. Oba dva však bývají šroubovitě zbrázděny. Tyto implantáty bývají zavedeny po preparaci otvoru do čelistní dutiny.

Osteointegrace[upravit | editovat zdroj]

Jejich hlavním způsobem začlenění do kosti bývá oseointegrace. oseointegrace je proces, kdy převáží aktivita osteoblastů a implantát sroste s kostí. Tento srůst je rigidní, přenos žvýkacího tlaku tak je oseální, čili přímo na kost. Vlatní osteointegrace je zajištěna několika různými mechanizmy, které se liší dle implantačních systémů. U titanových implantátů, či implantátů z titanu a jeho slitin je důležitá jeho povrchová úprava. Existují studie, které prokázaly, že čím větší hrubost implantátu, tím rychlejší je jeho přilnavost ke kosti.(Wennerberg). Jiné implantační systémy vyžadují pískování a leptání, aby vzniknul jemnější povrch a implantát může být tak dříve zatížen (Strauman). Další titanové systémy jsou pokryty BIO povrchem, který umožní lepší přilnavost nově vytvořené kosti a zlepší rovnoměrnost zatížení mezi implantátem a kostí. Jako další povrchovou úpravu můžeme zmínit vrstvení hydroxyapatitu v nejrůznějších modifikacích, nanášení porézní vrstvy, opracování UVC zářením. Materiály, které se vhojí pomocí osteointegrace, nazýváme materiály bioinertními. Můžeme sem zařadit titan, jeho slitiny, polykrystalickou aluminiumoxidovou keamiku, zirkoniumoxidovou keramiku a uhlíkové materiály, které se spíše využívají k povrchové úpravě. Biointegrační materiály představují vyšší kvalitu spojení mezi implantátem a kostí, dochází totiž k vytvoření chemických vazeb mezi oběma částmi. Nicméně nesmíme opomenout, že mezi jeden z hlavních pilířů dobré osteointegrace a následného brzkého zapojení implantátu do funkce, je kvalita kosti, její denznost a celkový stav pacienta.

válcový implantát

Abutment[upravit | editovat zdroj]

Abutment, nebo-li spojovací část implantátu, pilíř či podpěra, naléhá k fixtuře a ční do dutiny ústní. Na abutment je přidělána suprakonstrukce. Abutment bývá obvykle zaveden do fixtury po jejím zhojení, jde tedy o sekundární fázi implantačního procesu. Existují však i miniimplantáty, které mají k fixtuře připojený abutment přímo a proto se jedná o jednofázový proces.

Miniimplantáty[upravit | editovat zdroj]

Miniimplantáty jsou samospřezné implantační šrouby velmi malého průměru (1,8mm) a délky od 10 do 18 mm.[1]

Abutment má tvar preparovaného pilíře, či se může individuálně doupravit. Na trhu jsou i nejrůznější systémy, které jsou opatřeny zásuvnými spoji pro připojení hybridních náhrad. Tyto různé druhy fixtura-abutment nazýváme implantační systémy. Implantačních systémů můžeme nalézt mnoho, liší se spojením mezi dvěma částmi imlantátu, povrchovou úpravou, velikostí. Délka se pohybuje od 5–20 mm. Spojení fixtury s abutmentem můžeme mít interní (Ankylos) či externí (Branemark). Abutment bývá zajištěn proti rotaci. Jednodílné implantáty se využívají většinou pro provizorní implantaci či pro hybridní náhrady.


Odkazy[upravit | editovat zdroj]

Související články[upravit | editovat zdroj]

Reference[upravit | editovat zdroj]

  1. ŠIMŮNEK, J.. Protetika III. 4. vydání. Praha : Grada, 2011. 384 s. s. 239-251. ISBN 978802719395.

Použitá literatura[upravit | editovat zdroj]

  • Přednášky 1.LF
  • STRUB, J.. Protetika III.. 4. vydání. Praha : Grada Publishing, a.s, 2011. 384 s. ISBN 978802719395.
  • ŠIMŮNEK, Antonín. Dentální implantologie. 1. vydání. Hradec Králové : Nukleus HK, 2008. 296 s. ISBN 8087009307.