Vlnově-korpuskulární dualismus: Porovnání verzí
Feedback

Z WikiSkript

(úprava nadpisů)
m (lépe)
 
(Není zobrazeno 19 mezilehlých verzí od 10 dalších uživatelů.)
Řádek 1: Řádek 1:
{{Samostatná práce|2. LF UK|([[Fórum:Seminární práce/Biofyzika/2. LF|seminární práce]]
'''Vlnově-korpuskulárním (vlnově-částicovým) dualismem''' nazýváme tu vlastnost našeho pohledu na vesmír, která způsobuje, že některé jevy u týchž objektů mikrosvěta se nám daří lépe vysvětlit pokud na tyto objekty nahlížíme spíš jako na vlny, nebo spíš jako na částice.  
– vypracování [[Portál:Otázky z biofyziky (2. LF, VL)|zkouškových otázek z biofyziky]])}}


Korpuskulárně vlnový dualismus vyjadřuje dvojí charakter [[wikipedia:cs:Částice|částic]], které v závislosti na podmínkách mohou mít jak částicovou (např. [[wikipedia:cs:Hybnost|hybnost]] p, [[wikipedia:cs:Energie|energie]] E, [[wikipedia:cs:Hmotnost|hmotnost]] m), tak vlnovou povahu ([[wikipedia:cs:Difrakce|difrakce]], [[wikipedia:cs:Polarizace|polarizace]], [[wikipedia:cs:Interference|interference]]). Tyto vlastnosti byly prvně pozorovány u [[wikipedia:cs:Elektromagnetické záření|elektromagnetického záření]], na které se na základě této teorie dá nahlížet jako na proud [[wikipedia:cs:Foton|fotonů]] (částic), tak jako na [[wikipedia:cs:Vlnění|vlnění]]. Následně byl tento předpoklad potvrzen a rozšířen na všechny částice [[wikipedia:cs:Hmota|hmoty]].
Dualismus znamená, že objekt má obě vlastnosti '''současně''', a ty se nám vyjevují podle toho jakému měření jej vystavíme. Podle způsobu měření (druhu interakce s okolím), se objekty mikrosvěta dají lépe popsat jako částice nebo vlny. Historicky byl nejdříve popsán '''korpuskulární charakter''' [[elektromagnetické spektrum|elektromagnetického vlnění]] a později byl popsán i '''vlnový charakter''' [[Standardní model částicové fyziky|elementárních částic]].


== Historický kontext ==
Při studiu problémů spojených se [[Záření černého tělesa|zářením černého tělesa]] vyslovil v roce 1899 německý fyzik [[wikipedia:cs:Max Planck|Max Planck]] hypotézu, že černé těleso může přijímat i vyzařovat energii ''E'' '''jen v určitých kvantech''', násobcích frekvence ''f'' pohlcovaného resp. vyzařovaného [[elektromagnetické spektrum|elektromagnetického záření]]
:<math> E = hf</math>


==Historický kontext==
Konstanta '''h''' se dnes nazývá '''[[wikipedia:cs:Planckova konstanta|Planckova konstanta]], h=6,626075&middot;10<sup>−34</sup>&nbsp;Js'''. Za rozpracování této hypotézy obdržel Max Planck roku 1918 Nobelovu cenu. Na základě výsledků Maxe Plancka dospěl v roce 1905 [[wikipedia:cs:Albert Einstein|Albert Einstein]] k teorii vysvětlující [[fotoelektrický jev]] jako schopnost [[elektron]]ů v hmotě pohltit energii elektromagnetického záření '''pouze v určitých kvantech'''. [[elektromagnetické spektrum|Elektromagnetické vlnění]] vlastně popsal jako proud kvant energie [[foton]]ů. Za vysvětlení [[fotoelektrický jev|fotoelektrického jevu]] obdržel Albert Einstein v roce 1921 Nobelovu cenu.


Roku 1899 německý fyzik [[wikipedia:cs:Max Planck|Max Planck]] prezentoval svůj objev o vyzářené energii zářícím [[wikipedia:cs:Těleso|tělesem]], která je ve všech případech celistvým násobkem [[wikipedia:cs:Kvantum|kvanta]] energie. Tuto energii popisuje vztah:
Z opačného úhlu pohledu přistoupil k problematice francouzský fyzik [[wikipedia:cs:Louis de Broglie|Louis de Broglie]]. Při studiu stability pohybu [[elektron]]u kolem [[atomové jádro|atomového jádra]] vyslovil v roce 1924 předpoklad, že i [[elektron]] se při pohybu kolem jádra chová jako vlna, obvykle nazývaná '''de Brogliova vlna'''. Kolem jádra pak může obíhat jen po takových drahách, jejichž délka je celistvým '''násobkem vlnové délky elektronu'''. Předpokládaná vlnová délka ''&lambda;'' je svázána s [[hybnost]]í částice ''p'' následujícím vztahem:
:<math>\lambda = \frac{h}{p}</math>


== Jevy spojené s dualismem ==
Jevy spojené s dualismem mají i své makroskopicky patrné koreláty. Nejznámější případy jevů, které lze vysvětlit za předpokladu dualismu, jsou následující:


    '''''E = hf'''''
=== Záření černého tělesa ===
{{Podrobnosti|Záření černého tělesa}}
Přibližná vyzařovací pravidla [[elektromagnetické vlnění|elektromagnetického vlnění]], tj. Wienův a Stefan-Boltzmannův zákon, lze teoreticky spojit do Planckova zákona za předpokladu kvantování energie elektromagnetického vlnění. Přesto je vlnový charakter elektromagnetického vlnění prokázán celou řadou experimentů i aplikací.


kde h je [[wikipedia:cs:Planckova konstanta|Planckova konstanta]], h= 6,626075*10-34 J*s.
=== Fotoelektrický jev ===
Na základě Plackovy kvantové teorie záření přišel [[wikipedia:cs:Albert Einstein|Albert Einstein]] roku 1905 s teorií [[wikipedia:cs:Fotoelektrický jev|fotoelektrického jevu]]. Vypozoroval, že ozařované [[wikipedia:cs:Elektron|elektrony]] pohlcují vždy násobky kvanta energie a poté emitují z [[wikipedia:cs:Látka|látky]] (kovu). Díky tomuto objevu se začalo elektromagnetické záření vnímat nejen jako vlnění, ale i jako [[wikipedia:cs:Proud|proud]] jednotlivých kvant energie – fotonů. Toto dalo základ teorii korpuskulárně vlnového dualismu.
{{Podrobnosti|Fotoelektrický jev}}
Tuto myšlenku rozvinul roku 1924 francouzský fyzik [[wikipedia:cs:Louis de Broglie|Louis de Broglie]], který vyslovil názor, že duální charakter nemusí mít pouze elektromagnetické záření, ale i částice hmoty (např. elektrony).  Tedy u každé částice jsme schopni vypočítat její [[wikipedia:cs:Vlnová délka|vlnovou délku]] pomocí vztahu:
Schopnost [[elektromagnetické vlnění|elektromagnetického vlnění]] uvolnit [[elektron]]y z kovu až pokud má vlnění určitou [[frekvence|frekvenci]], navíc bez závislosti na intenzitě vlnění, lze vysvětlit '''korpuskulárním charakterem elektromagnetického vlnění'''.


=== Comptonův rozptyl ===
{{Podrobnosti|Comptonův rozptyl}}
Comptonův jev doprovází rozptyl [[elektromagnetické vlnění|elektromagnetického vlnění]] na částicích. Z částicového pohledu jsou fotony '''částice s nenulovou hybností''', které při srážkách s elektrony ztrácejí část své hybnosti. Ztráta [[hybnost]]i znamená ztrátu [[energie]], která se na vlnové úrovni projevuje jako prodlužování vlnové délky.


    '''''λ = h/p = h/mv''
=== Interference elektronů ===
'''
Při průchodu vlněním dvěma štěrbinami vedle sebe dochází za štěrbinami k [[Interference světla|interferenci vlnění]] a ke vzniku [[interference světla|interferenčních]] maxim a minim. Při průchodu proudu elektronů dvěma štěrbinami dochází také ke vzniku interferenčních obrazců, ačkoliv lze řadou experimentů demonstrovat i '''korpuskulární charakter [[elektron]]u'''.
Toto vlnění je označováno jako [[wikipedia:cs:De Broglieova vlna|de Broglieova vlna]].
Z čehož vyplývá, že nemůžeme s jistotou stanovit místo výskytu částice, nýbrž pouze jeho [[wikipedia:cs:Pravděpodobnost|pravděpodobnost]].
 
Současný [[wikipedia:cs:Kvantově mechanický model atomu|kvantově mechanický model atomu]] vznikl kombinací de Broglieových vln, [[wikipedia:cs:Schrödingerova rovnice|Schrödingerovy rovnice]] a [[wikipedia:cs:Heisenbergova relace neurčitosti|Heisenbergovy relace neurčitosti]].
 
 
==Comptonův jev==
 
[[wikipedia:cs:Comptonův jev|Comptonův jev]] je důkazem korpuskulárně vlnového dualismu. Jedná se o [[wikipedia:cs:Fyzikální děj|fyzikální děj]], při kterém dochází ke srážce elektromagnetického záření s částicí. Tato [[wikipedia:cs:Kolize|kolize]] vede ke změně vlnové délky (zvětšení) záření způsobené předáním energie částici. V případě, že by záření mělo pouze vlnový charakter, k tomuto jevu by vůbec nemohlo dojít. Když ovšem budeme světlo vnímat jako proud fotonů, můžeme si jevy vysvětlit jako srážku dvou částic.
 
 
==Použitá literatura==
 
E. Svoboda a kolektiv - Přehled středoškolské fyziky, Nakladatelství Prometheus, ISBN 978-80-7196-307-3
D. Halliday, R. Resnick, J. Walker - Fyzika, Nakladatelství VUTIUM, ISBN 80-214-1869-9 a Prometheus, ISBN 81-7196-214-7


== Použitá literatura ==


* {{Citace
| typ = kniha
| isbn = 978-80-7196-307-7
| příjmení1= Svoboda
| jméno1= Emanuel
| titul = Přehled středoškolské fyziky
| vydání = 3
| místo = Praha
| vydavatel = Nakladatelství Prometheus
| rok = 2014
}}
[[Kategorie:Biofyzika]]
[[Kategorie:Biofyzika]]
[[Kategorie:Zkouškové otázky z biofyziky]]
[[Kategorie:Zkouškové otázky z biofyziky]]
[[Kategorie:Významně pozměněné zkontrolované články]]
* {{Citace
| typ = kniha
| isbn = 81-7196-214-7
| jméno1 = David
| příjmení1=Halliday
| jméno2= Robert
| příjmení2=Resnick
| jméno3= Jearl
| příjmení3=Walker
| titul = Fyzika: vysokoškolská učebnice obecké fyziky
| vydání = 1
| místo = Praha
| vydavatel = Nakladatelství Prometheus
| rok = 2000
}}

Aktuální verze z 3. 2. 2017, 13:53

Vlnově-korpuskulárním (vlnově-částicovým) dualismem nazýváme tu vlastnost našeho pohledu na vesmír, která způsobuje, že některé jevy u týchž objektů mikrosvěta se nám daří lépe vysvětlit pokud na tyto objekty nahlížíme spíš jako na vlny, nebo spíš jako na částice.

Dualismus znamená, že objekt má obě vlastnosti současně, a ty se nám vyjevují podle toho jakému měření jej vystavíme. Podle způsobu měření (druhu interakce s okolím), se objekty mikrosvěta dají lépe popsat jako částice nebo vlny. Historicky byl nejdříve popsán korpuskulární charakter elektromagnetického vlnění a později byl popsán i vlnový charakter elementárních částic.

Historický kontext[upravit | editovat zdroj]

Při studiu problémů spojených se zářením černého tělesa vyslovil v roce 1899 německý fyzik Max Planck hypotézu, že černé těleso může přijímat i vyzařovat energii E jen v určitých kvantech, násobcích frekvence f pohlcovaného resp. vyzařovaného elektromagnetického záření

Konstanta h se dnes nazývá Planckova konstanta, h=6,626075·10−34 Js. Za rozpracování této hypotézy obdržel Max Planck roku 1918 Nobelovu cenu. Na základě výsledků Maxe Plancka dospěl v roce 1905 Albert Einstein k teorii vysvětlující fotoelektrický jev jako schopnost elektronů v hmotě pohltit energii elektromagnetického záření pouze v určitých kvantech. Elektromagnetické vlnění vlastně popsal jako proud kvant energie fotonů. Za vysvětlení fotoelektrického jevu obdržel Albert Einstein v roce 1921 Nobelovu cenu.

Z opačného úhlu pohledu přistoupil k problematice francouzský fyzik Louis de Broglie. Při studiu stability pohybu elektronu kolem atomového jádra vyslovil v roce 1924 předpoklad, že i elektron se při pohybu kolem jádra chová jako vlna, obvykle nazývaná de Brogliova vlna. Kolem jádra pak může obíhat jen po takových drahách, jejichž délka je celistvým násobkem vlnové délky elektronu. Předpokládaná vlnová délka λ je svázána s hybností částice p následujícím vztahem:

Jevy spojené s dualismem[upravit | editovat zdroj]

Jevy spojené s dualismem mají i své makroskopicky patrné koreláty. Nejznámější případy jevů, které lze vysvětlit za předpokladu dualismu, jsou následující:

Záření černého tělesa[upravit | editovat zdroj]

Informace.svg Podrobnější informace naleznete na stránce Záření černého tělesa.

Přibližná vyzařovací pravidla elektromagnetického vlnění, tj. Wienův a Stefan-Boltzmannův zákon, lze teoreticky spojit do Planckova zákona za předpokladu kvantování energie elektromagnetického vlnění. Přesto je vlnový charakter elektromagnetického vlnění prokázán celou řadou experimentů i aplikací.

Fotoelektrický jev[upravit | editovat zdroj]

Informace.svg Podrobnější informace naleznete na stránce Fotoelektrický jev.

Schopnost elektromagnetického vlnění uvolnit elektrony z kovu až pokud má vlnění určitou frekvenci, navíc bez závislosti na intenzitě vlnění, lze vysvětlit korpuskulárním charakterem elektromagnetického vlnění.

Comptonův rozptyl[upravit | editovat zdroj]

Informace.svg Podrobnější informace naleznete na stránce Comptonův rozptyl.

Comptonův jev doprovází rozptyl elektromagnetického vlnění na částicích. Z částicového pohledu jsou fotony částice s nenulovou hybností, které při srážkách s elektrony ztrácejí část své hybnosti. Ztráta hybnosti znamená ztrátu energie, která se na vlnové úrovni projevuje jako prodlužování vlnové délky.

Interference elektronů[upravit | editovat zdroj]

Při průchodu vlněním dvěma štěrbinami vedle sebe dochází za štěrbinami k interferenci vlnění a ke vzniku interferenčních maxim a minim. Při průchodu proudu elektronů dvěma štěrbinami dochází také ke vzniku interferenčních obrazců, ačkoliv lze řadou experimentů demonstrovat i korpuskulární charakter elektronu.

Použitá literatura[upravit | editovat zdroj]

  • SVOBODA, Emanuel. Přehled středoškolské fyziky. 3. vydání. Praha : Nakladatelství Prometheus, 2014. ISBN 978-80-7196-307-7.
  • HALLIDAY, David, Robert RESNICK a Jearl WALKER. Fyzika: vysokoškolská učebnice obecké fyziky. 1. vydání. Praha : Nakladatelství Prometheus, 2000. ISBN 81-7196-214-7.