Charakteristiky biosignálů

			Článek byl označen za rozpracovaný, od jeho poslední editace však již uplynulo více než 30 dní
			Chcete-li jej upravit, pokuste se nejprve vyhledat autora v historii a kontaktovat jej. Podívejte se také do diskuse.
			Pokud vše nasvědčuje tomu, že původní autor nebude v editacích v nejbližší době pokračovat, odstraňte šablonu {{Pracuje se}} a stránku upravte.
			Stránka byla naposledy aktualizována ve středu 26. prosince 2012 v 13:37.

Biosignály chápeme jako jakékoli signály, které lze v lidském organismu změřit. Ať už se jedná o signály, které jsou funkcí samotného organismu, či reakce na určitý podnět (např. rentgen, ultrazvuk).

Biosignály lze dělit podle různých kritérií.

a) podle vzniku
Pasivní biosignály: jsou založeny na principu interakce dodaného signálu s organismem. V tomto případě sledujeme zpravidla míru zmenšení vyslaného signálu. Nutno však rozlišit, zda je přijatý signál odpovědí evokovanou, nebo jestli je výsledkem určité provokace. Evokované signály jsou většinou fyziologickou odpovědí zdravého organismu, případná patologie se projeví absencí nebo zkreslením. Princip provokace spočívá ve vyslání signálu, který vyvolá v organismu podmínky pro patologické jevy, které bychom u zdravého organismu nezaznamenali.
Aktivní biosignály: zdrojem energie je sám organismus, lze je tedy měřit pasivně. Nejčastěji souvisí s přesunem elektrického náboje (např. nervové buňky), může se ale jednat i o energii mechanickou (např. tlak v krevním řečišti).

b) podle fyzikální podstaty
Elektrické biosignály: jsou výsledkem elektrochemických pochodů uvnitř buňky či mezi buňkami. Změny v potenciálech lze měřit pomocí elektrod umístěných na povrchu orgánu nebo na povrchu organismu. Příkladem jsou signály jako EKG, EEG a další.
Neelektrické biosignály: jsou založené na hydrodynamických, mechanických, akustických, termických, optických nebo chemických vlastnostech vyšetřovaného objektu. Mezi nejběžněji využívaná vyšetření tohoto typu patří zjišťování a monitorování krevního tlaku nebo teploty organismu. Do této kategorie se také řadí auskultace – vyšetření poslechem (např. fonendoskop) a perkuse – vyšetření poklepem na základě resonančních vlastností vyšetřované struktury.

c) podle rozměru signálu
Jednorozměrné biosignály: jedná se v podstatě o časovou posloupnost hodnot sledovaného biosignálu (např. teplotní průběh) nebo o časovou posloupnost vektorů naměřených hodnot (např. EKG- trojice hodnot z končetinových svodů, základní číselné údaje o pacientovi).
Dvojrozměrné biosignály: jedná se o řadu hodnot získanou v jednom čase na předem stanoveném dvojrozměrném místě. Výsledkem jsou většinou obrazová data (rentgenový snímek, fotografie). Mezi přístroje umožňující zisk dvojrozměrných signálů patří CT, ultrazvuk, rentgen a další.
Trojrozměrné biosignály: jedná se o biosignál změřený s ohledem na prostorové rozložení jeho zdrojů. Setkáváme se s nimi u 3D ultrazvuku či CT.

d) podle místa vzniku (biosignály jsou hierarchicky uspořádány podle oblasti vzniku a svého působení, můžeme je tedy rozdělit do jednotlivých úrovní)
Subcelulární – sledující děje uvnitř buňky (např. pohyb iontů)
Celulární – signály mezi jednotlivými buňkami (např. přenos akčních potenciálů)
Subsystém – soubor určitých buněk se společnou nebo na sobě závislou funkcí (např. MUP – vyšetření funkčního propojení v okruhu motorické jednotky, EMG - elektromyografie)
Orgán – záznam sumačních potenciálů určitého orgánu (např.: EEG - elektroencefalogram, EKG - elektrokardiografie)
Celý organismus – sledování organismu jako celku (např. stabilometrie – diagnostika stability vzpřímeného postoje)

Dále lze biosignály dělit podle příslušnosti k oborům – např.: kardiologické ( EKG), neurologické (EEG), porodnické (FEKG), oftalmologické (ERG) nebo podle vyšetřovaných orgánů - např.: EGG - svalovina žaludku a střeva, ECoG - mozková kůra, ERG - oční sítnice.

EKG EKG – zkratka EKG může mít (podle kontextu) tři významy: elektrokardiografie – znamená vyšetřovací metodu elektrokardiograf – přístroj, kterým vyšetřujeme elektrokardiogram – výsledky vyšetření ve formě grafu

Elektrokardiografie je metoda, pomocí které zjišťujeme elektrickou činnost srdce v určitém časovém úseku. Tuto aktivitu zaznamenává přístroj umístěný vně těla pomocí elektrod připojených na hrudník a končetiny. Elektrický signál ze srdce se šíří téměř netlumeně celým tělem, proto ho můžeme zjišťovat téměř kdekoliv. Srdce zdravého člověka pracuje periodicky a synchronizovaně, není-li tomu tak, zjistíme právě díky neinvazivní metodě EKG, která mimo jiné měří rychlost a správnost stahů.

Vznik EKG signálů První impuls pro vznik srdečního signálu pochází se sinoatriálního uzlu v oblasti pravé srdeční komory. Je velmi slabý a na EKG ho nezaznamenáme. Na EKG se jako první objeví P-vlna, která znázorňuje depolarizaci předsíní (začínající kontrakci), dále by měla následovat repolarizace předsíní, tu ale nevidíme, neboť je zastíněna silnějším signálem depolarizace komor (tuto část označujeme na grafu jako QRS-vlnu). Nakonec je zde T-vlna, které náleží repolarizace komor.

Odkazy

Zdroj

http://cs.wikisource.org/wiki/Biosign%C3%A1ly_z_pohledu_biofyziky