Limbický systém

			Článek byl označen za rozpracovaný, od jeho poslední editace však již uplynulo více než 30 dní
			Chcete-li jej upravit, pokuste se nejprve vyhledat autora v historii a kontaktovat jej. Podívejte se také do diskuse.
			Pokud vše nasvědčuje tomu, že původní autor nebude v editacích v nejbližší době pokračovat, odstraňte šablonu {{Pracuje se}} a stránku upravte.
			Stránka byla naposledy aktualizována v úterý 23. října 2012 v 18:02.

Limbický systém lze chápat jako velmi složitý, vzájemně propojený komplex různých struktur nacházejících se na mediální ploše mozkové hemisféry po obou stranách diencephala shora obepnutý corpus callosum.

Historie pojmu

Schéma limbického systému

O první název se zasloužil francouzský chirurg a anatom Pierre Paul Broca v roce 1878, který strukturu pojmenoval "grand lobe limbique". I přes důkladné studium limbického systému byl dlouho ztotožňován pouze s čichovým mozkem (rhinencephalon), kterému byla chybně přisuzována zásadní důležitost v celém systému díky rozsáhlým jednoneuronovým spojům do hippokampální formace a amygdaly. Později se ale zjistilo, že spoje jsou převážně víceneuronové a čichový bulbus je tak pouze jedním z mnoha aferentů v limbickém systému.

V roce 1937 prokázal Papez souvislost s emočním chováním, v roce 1949 pak MacLean přišel s pojmem "viscerální mozek". Další průlom přinesl rok 1958, kdy Dr. Walle Nauta rozšířil koncept o napojení na další struktury (ne pouze telencefalické a diencefalické). V poslední době se dokonce prokazují souvislosti s paměťovými mechanizmy, přesto však imbický systém zůstává předmětem intenzivních studií a kvůli jeho složitosti je otázkou, zda vůbec popř. kdy budeme schopni plně pochopit jeho význam.

Struktura limbického systému

Rozsah limbického systému

Nad strukturou limbického systému se i dnes intenzivně debatuje, . Podle nejnovějších dělení ale můžeme limbický systém dělit na

• limbickou korovou oblast (lobus limbicus)

• neokortikální pole - gyrus subcallosus, gyrus cinguli, gyrus parahippocampalis
• mezokortikální, přechodné pole - entorhinální a perirhinální korová oblast, praesubiculum
• archikortikální pole - hippokampální formace (subiculum, hippokampus a gyrus dentatus)
• paleokortikální pole - čichová korová oblast

• limbické podkorové struktury

• amygdala
• septum verum
• velká část hypothalamu
• jádra thalamu
• jádra habenuly
• některá jádra retikulární formace
• striatum a pallidum ventrale

Funkce limbického systému

Mezi nejdůležitější funkce limbického systému patří kontrola úzkosti, strachu, sociálního a emočního chování (především díky amygdale), účast na procesech paměti popř. i řízení endokrinních žláz, srdeční činnosti nebo dýchání (díky napojení na hypothalamus). K dalším funkcím řadíme spojitost se sexuálními projevy či péčí o potomstvo. Především díky rozsáhlým spojům s asociačními oblastmi frontálního, parietálního a temporálního laloku se limbický systém podílí na smyslovém vnímáni a jeho vyhodnocení.

Zapojení limbického systému

Cingulární korová oblast

• značně heterogenní oblast složená z areí 23, 24, 25, 29, 30, 31
• aferentace i eferentace pochází převážně z asociačních oblastí temporálního, parietálního a frontálního laloku
• velmi důležitý je silný svazek vláken zvaný cingulum, který tvoří součást Papezova okruhu (viz níže) a pokračuje do gyrus parahippocampalis
• projikuje také do podkorových struktur - hlavně do striata, mozečku (přes nuclei pontis), thalamu (přední cingulární oblast s mediálními a intralaminárními jádry, zadní pak s laterálními, anteriorními a jádry pulvinaru)
• přední cingulární oblast je orientována na emoční reakce, zatímco zadní na verbální paměť či prostorovou orientaci

Gyrus parahippocampalis

• gyrus cinguli přechází na úrovni splenium corporis callosi v gyrus parahippocampalis (asi 5cm dlouhý), který je rostrálně zakončen jako uncus gyri parahippocampalis, na němž rozlišujeme gyrus semilunaris (zde se nachází korová jádra amygdaly), gyrus ambiens a zakončení gyrus dentatus
• ve spodu uncus je uložená oblast mající zásadní význam pro spojení neokortexu s hippokampální formací, nazývá se entorhinální korová oblast (area 28)
• stejně důležitá je i perirhinální korová oblast (area 35, 36) poděl sulcus rhinalis a sulcus collateralis
• aferentace přichází z asociačních oblastí neokortexu, z prefrontální a čichové kůry, hippokampální formace, amygdaly, thalamu a dalších
• eferentace je prakticky reciproční (amygdala, anteriorní jádra thalamu, striatum ventrale ...), velice důležitý je však svazek vedoucí do hippokampální formace
• hlavním úkolem gyrus parahippocampalis je prostorová paměť a orientace a schopnost rozlišit a rozpoznat objekty

Amygdala

Corpus amygdaloideum

• jedná se o soubor jader (šedých hmot CNS) na spodní straně uncus gyri parahippocampalis, které má vývojově spojitost s bazálními ganglii, ale funkčně patří k limbickému systému

1. kortikomediální jádra - na povrchu uncus, vývojově nejstarší, spojena s čichovým bulbem
2. centrální jádra - jsou malá, uložená dorzálně, pod vlivem stuktur mozkového kmene
3. basolaterální jádra - tvoří přes 70% objemu, v kontaktu s neokortexem, bohaté na monoaminy

• amygdala vydává dva důležité svazky převážně eferentních vláken

1. ventrální amygdalofugální systém
2. stria terminalis